Je mi pětapadesát a mám třiaosmdesátiletou maminku. Je fit, duševně i fyzicky, ale když jsem ovdověla, přestěhovala jsem ji k sobě,abychom nebyly samy. Asi to byla chyba.

Venku už je docela hezky, ale já přesto vycházím z domu s čepicí na hlavě a s teplou šálou kolem krku. Maminka se totiž bojí, abych se nenastydla. Čepici jsem si chtěla sundat hned před barákem. Ještě ne, blesklo mi hlavou.

Matka tě sleduje z okna. Zaběhla jsem rychle za roh a strčila čepici i šálu do tašky. Připadám si jak puberťák. Tohle jsem přece dělala někdy ve dvanácti, když jsem chtěla přijít na jaře jako první do školy v podkolenkách.

Z domu jsem šla vzorně v punčocháčích a v průjezdu sousedního domu se převlíkla. Jenže to bylo ještě v minulém století.

Čepice není to nejhorší

Kdysi jsem se na setkání s maminkou těšívala. Bývala v dobré náladě a její občasné rady do života jsem brala s rezervou. Tvrdila vždy, že je moje matka a já zůstanu navždy její dítě.

Byla jsem nad věcí. Jenže teď jsme spolu v kontaktu neustále a máma se hrozně změnila. Přišla o většinu svých známých a hrozně se nudí. Tak se soustředila na mě. Mluví mi absolutně do všeho.

Vyžaduje veškerou pozornost

Když přijdu domů z práce, matka mi nedá ani na chvíli oddechnout. Vyžaduje moji veškerou pozornost. Komanduje mě, co budeme vařit k večeři, co upeču na víkend a kam ve volnu půjdeme nebo pojedeme.

Nedávno jsem se seznámila s docela příjemným chlapíkem Alešem. Je rozvedený a je mi s ním dobře. Jenže matka ho přímo nesnáší. Aleše bere jako největší ohrožení svých výsad a práv na mě. Kdykoli chci s Alešem něco podnikat, vymyslí si nějaký zádrhel, proč to nejde.

Buď předstírá vážné zdravotní problémy a já s ní jedu do nemocnice. Nebo se psychicky hroutí a brečí, že už nechce žít, že je stále sama.

No to snad nemyslíš vážně

Aleš nedávno přišel se žádostí o ruku. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Na rozdíl od maminky. Vzít si tě? To nemyslíš vážně! Jako že se odstěhuješ do toho jeho baráku a mě tu necháš samotnou? Proto sis mě k sobě nastěhovala? Abych byla zase sama?

No, to jsem si nezasloužila, takový osud, za všechno, co jsem pro tebe udělala, myslela jsem, že budeme už pořád spolu.

Matka nebyla k zastavení. Snažila jsem se jí vysvětlit, že v Alešově domě je dost místa pro všechny, takže tam může žít s námi, bude-li chtít. Aleš s tím i počítá a mezi námi dvěma se nemusí nic změnit.

Nechci přijít o Aleše

Matka však propukla v hysterický pláč. „Že bych měla žít s cizím chlapem v jeho domě? Tak to si rovnou hodím mašli, to bych od tebe nečekala, od vlastní dcery. Vyváděla tak, že jsem měla strach, že se jí něco stane.

Popadl mě vztek i lítost současně. Vím, že mě maminka bude časem opravdu potřebovat, ale Aleše se vzdát nechci. Miluju ho a bojím se, že kvůli mámě o něj nakonec přijdu. Vůbec nevím, jak tuhle situaci vyřeším.

Milena (55), Přerov