Mému kamarádovi zemřel v dětství tatínek. S jeho ztrátou se dlouho a těžce vyrovnával. Po mnoha letech pochopil, že je jeho otec svým způsobem stále s ním.

Honza je můj nejlepší kamarád už od dětství. Naši rodiče, kteří se navzájem znali a občas se navštěvovali, měli domy vedle sebe, a tak jsme se hodně často vídali. De facto jsme spolu vyrůstali.

Brala jsem ho jako svého mladšího bráchu a jeho rodiče byli něco jako můj strýc a teta.

Strýček od vedle

Byli moc hodní, přátelští a dovolovali nám, abychom si hráli na zahradě za jejich domem. Honzův tatínek byl takový ten typ, co se nebere moc vážně a dovede ze sebe před dětmi dělat klauna.

Byla s ním velká zábava. Vymýšlel pro nás různé hry, takže jsme se s Honzou nikdy nenudili. O to víc nejen Honzu, ale i mě zasáhla jeho nečekaná smrt…

Podzimní pouštění draka

Na to podzimní odpoledne si pamatuji tak dobře, jakoby to bylo včera. Na rozlehlé louce jsme byli s Honzou, Dominikem – Honzovým bratrancem, a jeho tatínkem Kamilem pouštět velkého papírového draka.

Foukal silný vítr, který ohýbal silné větve stromů, takže tenký provázek na drakovi se přetrhl a drak nám ulétl z kopce do lesa. Snažili jsme se ho najít, ale nepodařilo se nám to.

Bolestivá ztráta

Tento zážitek si s Honzou a Dominikem pamatujeme až moc dobře. Druhý den totiž „strejdu“ Kamila srazilo na přechodu nákladní auto. Neměl šanci přežít.

Jeho zranění byla tak rozsáhlá, navíc utrpěl i vnitřní krvácení, že i přes rychlý příjezd záchranky a poskytnutí první pomoci, převoz do nemocnice nepřežil.

Honza se po jeho smrti stáhl do sebe. Uzavřel se před okolním světem a jediný s kým mluvil, byla jeho maminka Romana a já.

Úsměvné vzpomínky

Naše pevné a důvěrné přátelství přetrvalo do dospělosti. Jeden druhému jsme byli na svatbě a i poté jsme se pravidelně navzájem navštěvovali i se svými rodinami.

K oné smutné události z našeho dětství jsme se nikdy nevraceli, ale na Honzova otce jsme často v dobrém vzpomínali a povídali si všelijaké příhody, které jsme s ním jako malí zažili.

Snesl se mu k nohám

Před čtyřmi roky jsem nejprve já a potom Honza oslavili padesátku. Zanedlouho po své oslavě mi Honza zavolal. Jeho hlas zněl zvláštně, vyděšeně. Vychrlil na mě, že se mu přihodilo něco divnému.

Prý se byl projít s Frankem, jeho psem, v lese, když vtom se mu najednou k nohám snesl velký papírový drak – přesně takový, jaký mu vyrobil tehdy před mnoha lety jeho otec Kamil.

Stále je s nimi

Přesvědčovala jsem ho, že se musel splést, že se mu asi jen podobá, jenže Honza trval na svém. A když mi ho pak ukázal, uvěřila jsem. Na zadní straně byla totiž písmena K + H – iniciály jejich křestních jmen, které tam Honza tehdy fixem napsal.

Nemohli jsme tomu uvěřit a nijak jsme si to nedokázali vysvětlit. Honza to však považoval za znamení od svého zesnulého otce, a tak draka nakonec pověsil do pokojíčku svého syna, aby na něj jeho dědeček dohlížel z onoho světa.

Veronika L. (54), severní Morava