Prosadila jsem si svou a teprve postupně zjišťovala, že jsem neměla pravdu.

Jak se říká, není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Poznala jsem to, když jsem se zamilovala do Vojtěcha a představila ho rodičům. V té chvíli jsem netušila, že ho nikdy jako zetě nepřijmou.

Dělal to nenápadně

Mrzelo mě to, proplakala jsem kvůli tomu pár nocí ale byla jsem koneckonců dospělá a mohla jsem se rozhodovat po svém. Chtěla jsem jen po rodičích vědět, co jim na mém nastávajícím vadí. Odpověděli obecně:

myslí si, že to není člověk pro mě a já s ním nebudu šťastná. Říkali to proto, že mě prý dobře znají. Naši nepřišli ani na svatbu a obměkčilo je až narození prvního vnoučete. I pak ale byly jejich vztahy s Vojtěchem velmi chladné.

V té době jsem jim už občas dávala za pravdu. Mezi mnou a manželem byl skutečně dost velký povahový rozdíl. Já jsem byla celkem svobodomyslná a temperamentní, Vojtěch byl upjatý a čím dál namyšlenější.

Teprve mnohem později, když už jsme spolu byli řadu let, jsem si uvědomila, že mi vlastně nenápadně od začátku srážel sebevědomí. Jeho řeči typu „já mám vzdělání, ty ne, tak běž k plotně“ se ze začátku odvíjely spíše jako žertování. Až postupně mi docházelo, že si to skutečně myslí.

Omluvila jsem se po letech

Snažila jsem se manželova postoje ke mně si moc nevšímat a věnovala se pilně domácnosti a výchově dětí. Jakmile ale povyrostly, docházelo mi, že jsem – a vždycky asi budu – pro Vojtěcha pouhou služkou. Pochybovala jsem o tom, že mě někdy opravdu miloval.

Byla to z mojí strany jen iluze. Rozvedli jsme se po patnácti letech manželství. Návrh jsem podala já. Vojtěch to těžce nesl. Na „rozloučenou“ jsem od něho dostala dokonce facku. Mrzí mě jen, že jsem mu ji v té chvíli nevrátila.

Rodičům jsem se po letech zpětně omluvila, protože tenkrát měli pravdu. Neznamená to ale, že si nechám mluvit do případného dalšího vztahu, který mě čeká.

Ivana L. (41), Nymburk