K dyž jsem odcházela z práce, slibovaly jsme si s kolegyněmi, že se budeme vídat. Ale každý ví, jak to chodí.
Párkrát jsme zašly na kávu, pak najednou neměly čas a mně se ani nechtělo jezdit čtyřicet kilometrů jen kvůli setkání. Věděla jsem, že mi vysedávání doma nesvědčí, jenže na mě padla taková podivná ochablost.
Lidem, kteří odejdou do penze se to občas stává a někdy to může skončit i depresí. Celý život jsem pracovala.
Vyučila jsem se krejčovou a hned po vyučení jsem nastoupila do fabriky. Práce mě bavila, navíc jsem se díky ní seznámila s manželem, který u nás opravoval stroje. Po revoluci mě napadlo, že bych mohla šít i doma.
Když pak po letech skončila továrna, našla jsem si práci v obchodě s látkami. Nebyla to až tak velká změna. Jenže život není vždycky fajn. Manžel mi zemřel v jednapadesáti na infarkt.
Jeho smrt mě hodně sebrala, ale díky práci jsem se ze smutnění nakonec nějak dostala. Bohužel, ve stejné době mně začalo ubývat zakázek na šití. Moje zákaznice stárly se mnou, už si nenechávaly šít tak jako dřív.
Přestaly „honit parádu“, začaly šetřit a na vnoučata věci většinou kupovaly. Tak to bohužel je, oblečení, které se šije v Turecku a Asii není kvalitní, ale je levné. S přehledem pak nahradí poctivou krejčovinu.
Pár roků po manželově smrti, kdy už jsem doma skoro vůbec nešila, se majitel obchodu, kde jsem pracovala, rozhodl zkrátit pracovní dobu a někoho propustit. Mě.
Změnila jsem se
Vysedávání doma ze mě udělalo nevrlou bábu. Cítila jsem to, ale chyběla mi energie, abych s tím něco udělala. Mým světem se staly televizní seriály, ven jsem šla tak leda na nákup.
To nebyl život, ale přežívání. Sice jsem toužila po společnosti, ale nedokážu se snadno seznámit. A tak jsem začala přemýšlet, že bych si pořídila psa. Rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela, jaký by se mi líbil.
U nás v domě bydlela už nějaký čas mladá slečna, tak něco přes dvacet. Potkávala jsem ji ve výtahu. Měla takového menšího pejska. Věděla jsem, že je to prý bojové plemeno, ale líbil se mi. Vypadal, jako by se pořád smál.
Přemýšlela jsem, že bych se slečny vyptala, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Člověk by neměl soudit podle vzhledu, jenže ona vypadala dost drsně, samý piercing a každou chvíli jinak barevné vlasy. Taky ale bývala moc hezky a zajímavě oblečená.
Sebrala jsem odvahu
Nakonec jsem si jednoho dne dodala odvahu a zeptala se, co že je ten pejsek zač. Dozvěděla jsem se, že stafbulík – chůvička. Slečna byla moc milá, hezky jsme si popovídaly. Opravdu mě moc příjemně překvapila. Když jsme se loučily, pochválila jsem jí sukni.
„Má zajímavý střih a sluší vám. Ale měla byste říct tomu, kdo vám ji šil, že by měl udělat méně nápadný lem.
Já vím, že dneska na tom už nezáleží, ale nechalo by se to udělat úhledněji, i když by to dalo víc práce.“ Zuzka, tak se slečna jmenovala, se zarazila. Už jsem se lekla, že jsem si dovolila moc, když se na mě usmála.
„Vy se vyznáte v šití?“ Odpověděla jsem jí, že jsem šila celý život. „Tak to si musíme promluvit. Měla byste čas teď hned?“ Zatímco mi vařila kávu, vyptávala se mě na mé zkušenosti. Pak mi řekla, o co jí jde.
Měla čerstvě vystudované módní návrhářství a už dva roky šila a prodávala se dvěma spolužačkami oblečení pod vlastní značkou.
Chybělo jim řemeslo
Jenže jak tvrdila, chybělo jim řemeslo. Už dlouho sháněly někoho s praxí, ovšem někoho sehnat bylo skoro nemožné. Takže pokud bych snad hledala práci, byla by mi moc vděčná. Moje první reakce byla, že to asi není úplně dobrý nápad.
Nedokázala jsem si představit, že bych pracovala s partou mladých holek. Určitě by to skřípalo. Opatrně jsem Zuzce vysvětlila, z čeho mám strach. Ani mě nenechala domluvit. „Ne, ne. Ničeho se nebojte. Jen si vezměte, jak pěkně jsme si popovídaly.
A nebojte se, že by se na vás někdo vytahoval, určitě mezi nás zapadnete. Z toho, co jste řekla, vím, že jste profík. A toho si s holkami vážíme. Vyzvednu vás zítra v devět, děláme od deseti.
Tedy jestli to chcete s námi zkusit.“ Pořád ještě jsem měla pochybnosti, ale nakonec jsem kývla. Stejně mě druhý den nic úžasného nečekalo. Udělala jsem dobře.
Bylo to jako sen
Hned, jak jsem vstoupila do suterénní dílny, srdce se mi rozbušilo. Látky, šicí stroje, krejčovské panny. Bylo vidět, že tady se pracuje naplno, a to už mi pěkně dlouho chybělo. Zuzana mě představila svým kamarádkám. Dívaly se na mě zvědavě, ale bez nedůvěry.
Ukázaly mi, na čem pracují, a já se hned pustila do práce. Hned ten den jsem přišla se třemi věcmi, které se daly dělat jinak a lépe. Nebyla jsem si jistá, jestli se kvůli tomu nenaštvou, ale naopak, byly rády.
Pro mě to bylo úžasné, zase jsem se cítila užitečná. Odpoledne už jsem s děvčaty vtipkovala, a když se mě večer zeptaly, jestli s nimi ještě zajdu na víno a zítra zase přijdu, jsem jen přikývla. Dnes to budou dva roky, co jsem s děvčaty uzavřela smlouvu.
Jsem sice ve věku jejich babiček, ale jako babička se mezi nimi rozhodně necítím. Vrátily mi víru v řemeslo, mladistvý elán i chuť do života.
Marie (68), Praha .