Padesátka se považuje za zlomový věk. Já to nikdy tak nevnímala. Dneska to nejsou žádná léta, tak proč si zbytečně přidělávat starosti.
Navíc můj muž Jindra je o jedenáct let starší než já, a žádné velké změny jsem na něm po padesátých narozeninách nepozorovala. To jsem netušila, co čeká mě. Půl roku po abrahámovinách se mi začalo všechno sypat. Nejdřív onemocněl tatínek.
Začalo to nenápadně, malými změnami v chování, ale dost rychle bylo jasné, že je to to obávaná Alzheimerova nemoc. Moji maminku to hodně zlomilo, začala vůčihledně scházet. Zhoršilo se jí úplně všechno, od hybnosti až po trávení.
Najednou jsem se musela starat o dva stařečky a na manžela jsem skoro neměla čas. Neuplynul ani rok, a maminka na tom byla tak zle, že vyžadovala celodenní péči. Tatínek na tom také nebyl dobře, ale naštěstí si to neuvědomoval.
Bylo to jedno z nejhorších období v mém životě, jela jsem skutečně na doraz. O víkendech se u nás střídali synové, jsou dospělí a pomohli rádi. Jenže žijí daleko, mají svou práci, své rodiny a víc pomoci nemohli. Takže to bylo hlavně na mně.
Navíc jsem musela řešit práci. Volno v práci jsem měla jen omezeně, takže jsem po nocích musela pracovat z domova.
Zneužili mě
Když umřela maminka, cítila jsem se příšerně. Někdo by řekl, že měla dlouhý a hezký život a že jsme spolu byly dlouhý čas, jenže to opravdu bolest zmírnit nedokáže.
Když o tři měsíce později odešel i tatínek, cítila jsem, i když to bude znít hrozně, hlavně úlevu. Už jsem měla dojem, že to nevydržím, že prostě padnu únavou. Po návratu do normálního pracovního režimu jsem si uvědomila, že něco není v pořádku.
Jedna z kolegyň v práci se očividně rozhodla využít mé nepřítomnosti k tomu, aby se dostala na moje místo. Kdybych byla v pořádku, rychle bych si s ní poradila. Jenže mně bylo skutečně mizerně, a tak jsem si to, co mi patřilo, nedokázala obhájit.
Prostě jsem o práci přišla a ani jsem se moc nebránila. Dostala jsem odstupné a zůstala doma. Manžel mě uklidňoval, ať si to tak neberu, že si alespoň odpočinu, budu mít čas na věci, ke kterým jsem se dříve nedostala.
Nebyla to nijak zvláštní útěcha, ale říkala jsem si, že se snaží. Nakonec on nikdy nebyl velký utěšitel, ale co říkal, myslel upřímně.
Dokonalý servis
Zatímco mě bylo všelijak, manželovi nastaly v podstatě zlaté časy. Starala jsem se jen o něj, od rána do večera. A když ne o něj, věnovala jsem se domácnosti. Rychle si na to zvykl.
Nebylo divu, že když jsem se začala poohlížet po nové práci, nelíbilo se mu to. Zpočátku mě přemlouval, že nejsem ještě dost v pohodě a potřebuji delší odpočinek. Potom přitvrdil a začal mě přesvědčovat, že by pro mě tím pravým byl předčasný důchod.
On do něj šel taky a nemohl si to vynachválit. Jenže mně se představa, že zůstanu doma, nelíbila. Po nabídce jít pracovat do knihovny jsem jenom skočila.
Plat byl malý, ale líbilo se mi, že budu v kontaktu s lidmi, budu si s nimi moci povídat a třeba si najdu i nové přátele. Manžel mi novou práci nepřál. Navážel se do mě, že to nezvládnu.
Byl jedovatý, a když jsem se domů vracela s dobrou náladou, dal si záležet, aby mi ji zkazil. Doufala jsem, že se to časem změní. Změnilo. Jenže k horšímu. Jindra podrýval moje nadšení, shazoval mě a urážel.
Před přáteli byl rafinovaně jedovatý a ještě ze sebe dělal chudáka. Nerozuměla jsem tomu a cítila se čím dál tím zoufalejší.
Tou dobou mi začal podsouvat, že jsem do knihovny nastoupila pro to, abych si někoho našla. Pořád mě vyslýchal, volal mi klidně i dvacetkrát denně. Byl schopný za mnou přijít do práce, sednout si nedaleko přepážky vracení knih a pozorovat mě.
Přitom se choval tak zdánlivě mile a starostlivě, že mi kolegyně záviděly, jak milého mám muže. Byla jsem hloupá, neřekla jsem jim, jak se věci mají. On jim navíc nosil dortíčky, poslouchal je, takže je ani nenapadlo, co může být zač.
Začal mě bít
Zanedlouho jsem už nemohla po práci nikam chodit, s nikým si promluvit. Doma mě čekal hotový očistec. Jindra mi vyčítal kdeco, nadával mi a ponižoval mě. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se vzepřela a řekla mu, že od něj odejdu, že to takhle dál nejde.
Chvilku se na mě potměšile díval a pak mi vrazil facku. Nečekala jsem to. Za celou dobu, co jsme byli spolu, nic podobného neudělal. Byla jsem tak v šoku, že jsem ani neplakala. Jen jsem se chytla za tvář, šla a zavřela se v koupelně.
Nechápala jsem, co se stalo. Jistě, věděla jsem, že v takovém případě by se člověk měl sebrat a odejít. To ale po víc jak třiceti letech manželství není snadné.
Nakonec jsem tam seděla na zemi a přesvědčovala sama sebe že to byl zkrat, za který vlastně nemohl. To byla největší chyba mého života. Je těžké si to přiznat. Můj manžel mě bije. Už to trvá rok. Sbírám síly, abych ho opustila. Zatím si to nedokážu představit.
V okolí oporu nemám. Synové nic nevědí, přátelé a kolegyně v práci si myslí, že je dokonalý muž. Chci se obrátit na nějakou skupinu, která ženám jako já pomáhá. Doufám, že to nakonec dokážu.
Radmila (63), Morava .