Moje krásná a chytrá vnučka se stala milenkou ženatého muže a já to tak nemínila nechat. Rozhodla jsem se jim lásku překazit stůj co stůj!
Na všechny svoje vnoučata jsem byla pyšná, jako asi každá babička. Moje nejmladší vnučka ale byla mým miláčkem. Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale měla jsem ji prostě nejraději. Moc jsem si s ní rozuměla a ona jakoby četla moje myšlenky.
Byly jsme na sebe napojené. Musela jsem si dávat velký pozor, aby to ostatní vnučky nepoznaly. U nás v rodině se totiž rodila jen samá děvčata. Když moje Barborka vyrostla, šla studovat a stala se z ní inženýrka.
Nebyla ale nijak na svůj titul namyšlená. Nic ze sebe nedělala a nestyděla se ani dělat nějakou špinavou práci. Tím myslím, že mi pomohla klidně vydrbat a vybílit kurník nebo složit uhlí do sklepa. Prostě, ta holka byla poklad!
Vnučka byla jako vyměněná
Jednou za mnou přijela a celá zářila. Hned mě napadlo, že je zamilovaná, ale ona mi nechtěla nic říct. Mrzelo mě to, protože do té doby se mi svěřovala úplně se vším. I s občasnými průšvihy na škole nebo rozepřemi s rodiči.
Vrtalo mi to hlavou a trochu i mrzelo. Co jsem jí udělala, že je najednou tak tajemná? Takhle to šlo skoro půl roku. Potom jsem to už nevydržela a vyčetla jí to. „Barborko, já myslela, že jsem spolu nejlepší kamarádky! A ty najednou něco tajíš! Víš, jak mi je?“ vyčetla jsem jí a ona změkla.
Chvilku váhala a potom mi přiznala něco, co mi úplně vyrazilo dech. Co bych od ní nikdy nečekala! „Babi, já chodím s jedním mužem. Je o dost starší…“ Chtěla jsem jí říct, že to třeba nebude až tak vadit, ale ona pokračovala:
„No, on není jenom starší, ale on je tak trochu, no jak to říct… Je ženatý!“ Měla jsem chuť jí dát facku.
Naletěla ženáčovi
Říct jí, že se to nedělá. Potom jsem ale uviděla její smutné oči zalité slzami a došlo mi to. Prostě naletěla ženáči a beznadějně se zamilovala! Měla jsem na ni vztek a zároveň jí litovala.
„A kolik mu je? Má děti? A kde se scházíte? A co plánujete?“ vyzvídala jsem a nic z toho, co mi řekla, mě vůbec nepotěšilo. Byl to její šéf, sice ne přímý nadřízený, ale rovnou ředitel. Měl dvě malé děti s třetí ženou.
Prostě charakter! Samozřejmě jsem o něm moc hezky nemluvila, ale Barborka ho bránila. Prý si se ženou nerozumí, ale nemůže jí opustit kvůli dětem. A scházejí se po hotelech, protože ona bydlí s kamarádkou, aby mohly společně platit nájem.
Rozhodla jsem se jednat. Tomu chlapovi svoji Barborku nenechám! Jenže když mu půjdu vynadat a vyhrožovat, přijdu o vnučku. Musela jsem vymyslet něco lepšího. Chytřejšího a rafinovanějšího. Ale co? Potom mě napadlo něco trochu bláznivého. Budu chodit za panem ředitelem do práce a budu si hrát na starostlivou babičku!
Otravovala jsem ho v práci i před domem
To by bylo, abych ho tím neotrávila! A tak jsem za ním šla. Krásná kancelář s koženou sedačkou, co lákala k posezení. Vyprávěla jsem mu o Barborce, jak byla v dětství nemocná a co všechno vytrpěla.
Zdržovala jsem ho skoro hodinu a viděla, jak je ze mě nervózní. Snažil se být milý, ale tekly mu nervy, to člověk pozná! Při loučení jsem mu slíbila další brzkou návštěvu. Přišla jsem ještě dvakrát, než mi řekl, že se mi nemůže věnovat.
„A Barborce můžete? A co na to říkají vaše děti a žena?“ zeptala jsem se mile a jemu ztuhnul úsměv na rtech. Barborka mi vynadala, ale já si hrála na nedovtipnou: „Ale Barborko, vždyť já to myslím dobře! A ten tvůj pan ředitel je tak milý pán!
O dětech mluví moc hezky! A o manželce také!“ Párkrát jsem ho dokonce jako „potkala“ před jeho domem.
To ho vystrašilo nejvíc! No, nakonec se mi to povedlo. Rozeštvala jsem je. Trvalo to pár měsíců, ale moje Barborka byla konečně volná. Dokonce si našla jiné místo, aby se ty dvě bývalé hrdličky nepotkávaly!
Olga P. (75), Strakonicko