Procházela jsem se lesem, když se najednou začalo rychle stmívat. Romantická procházka se rázem proměnila v hotovou noční můru…
Stalo se to na podzim před třemi lety, když jsem trávila nějaký čas na naší chatě v Jizerských horách. Manžel byl tehdy na služební cestě, tak jsem tam odjela, abych chatu uklidila a připravila na zimu.
Už bylo odpoledne, když jsem si uvědomila, že jsem si neudělala žádný pořádný nákup.
Dokonce jsem neměla ani pečivo a nějaký salám nebo sýr na večeři, tak jsem se rychle oblékla a vypravila se do večerky do vedlejší vesnice. Od naší chatky tam vede pouze jedna cesta, a sice lesem.
Nikdy mi to nevadilo, tuhle cestu jsem dobře znala a vždy jsem po ní ráda chodila.
Ten den jsem se však ve vesnici zdržela déle, a když jsem se s nákupem vracela zpátky, začínalo se už šeřit.
Odporný zápach
Vkročila jsem do temného lesa a sešla na cestu, kterou tak důvěrně znám. Během chvíle mě obestoupila úplná tma, takže jsem si na cestu musela svítit mobilem. Pomalu jsem šla dál, když jsem najednou ucítila odporný mrtvolný pach.
V prvním okamžiku mě napadlo, že to je nejspíš nějaká mrtvá srna nebo jelen. Při tom pomyšlení jsem se celá otřásla a tělem mi projel zvláštní chlad. Celé tělo mě zastudilo. A pak jsem pocítila, jak mi někdo dýchá za krkem.
Rychle jsem se otočila a posvítila před sebe. A to jsem neměla dělat! Uviděla jsem totiž něco, co mi dočista vyrazilo dech!
Vyzáblá žena
Přede mnou stála žena v dlouhých bílých šatech, vyhublá na kost, a těžce dýchala. Její kůže byla extrémně světlá, téměř průhledná. Zděšeně jsem otevřela pusu, ale nevyšlo z ní jediné slovo.
Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale byla jsem dočista ochromená. Snažila jsem se alespoň pravidelně a zhluboka dýchat. Ruce se mi třásly tak silně, až mi mobil vypadl na zem. V tu chvíli mi to vůbec nemyslelo.
Místo toho, abych vzala nohy na ramena a utíkala rychle pryč, dřepla jsem si na bobek a zběsile hledala svůj mobil v listí.
Hrůzný smích
Když jsem ho po pár vteřinách, které se mi zdály jako celá věčnost, konečně našla, hned jsem se postavila na nohy. Posvítila jsem před sebe, ale nikdo tam nebyl. Ani nikde jinde kolem mě.
Jen z dálky jsem uslyšela děsivý ženský smích, který mě doprovázel, když jsem jako splašená utíkala pryč.
Pak jsem koutkem oka zahlédla stín ženy, který mě pronásledoval až ke kraji lesa. Bylo to jako z hororu. Když jsem doběhla domů, zamkla jsem za sebou a zhluboka jsem si oddechla. Od té doby jsem už lesní cestou za setmění a v noci nikdy nešla.
Eliška P. (40), Česká Třebová