Před pár lety jsem se ocitla v situaci, kdy jsem zvažovala, zda se nemám rozvést. Manžel mě totiž vnímal spíš jako svoji hospodyni než jako manželku…
Když jsem byla mladší, nedokázala jsem pochopit, jak se mohou rozejít lidé, kteří spolu prožili patnáct nebo dvacet let. Postupem času mi však začalo docházet, že na tom nic tak divného není. Náš život zabředl do vyjetých kolejí.
Manžel se syny, všichni vášniví sportovci, trávili každou volnou chvíli spolu. Buď jeli na kola, nebo šli hrát tenis, nebo jeli na hory lyžovat. Já jsem sportovního ducha nikdy neměla. Postupem času jsem si už nepřipadala jako matka a manželka, ale jako služka…
Vzali jsme se
Když jsem si Oldu brala, samozřejmě jsem věděla, do čeho jdu. Bylo mi jasné, že ho nepředělám, a že se sportu nikdy nevzdá. Milovala jsem a nevadilo mi to. Bylo pro mě důležitější, že stejně jako já chtěl rodinu a nebyl žádný povaleč.
Brát jsme se nemuseli, ale chtěli jsme. Manžel dělal automechanika, já účetní v jednom malém podniku. Nebyli jsme nijak bohatí, ale dokázali jsme si našetřit, a když nám pomohli rodiče, mohli jsme si pořídit i domek.
Přišly děti
První rok manželství jsme nedělali nic jiného, než ho přestavovali a opravovali. Protože jsme chtěli ušetřit, dělali jsme všechno sami. Nevadilo nám to, byli jsme zvyklí pracovat. Pak jsem ale neplánovaně otěhotněla.
S Oldou jsme vše probrali a rozhodli jsme se, že si miminko necháme. O pár měsíců později se narodil syn Lukáš. I na mateřské jsem musela alespoň trochu pracovat, protože manželův plat nám zkrátka nestačil.
A když se o necelé dva roky později narodil ještě druhý syn, to jsme se teprve museli otáčet.
Hospodyňka
Když máte děti, běží čas strašně rychle a některých věcí si ani nevšimnete. A mně tak nějak uniklo, že kluci tráví čím dál víc volného času s tátou a mě berou jenom jako nějakou osobu, která jim dělá servis.
Ze začátku mi to ani nevadilo, vlastně jsem byla hrdá, jak to všechno hravě zvládám. Jenže jak rostli, připadala jsem si čím dál tím víc jako páté kolo u vozu.
Protože jsem chtěla mít doma všechno dokonalé, neměla jsem čas na kamarádky a vlastně jsem neměla ani žádné koníčky. To, co mě dřív bavilo, mi najednou přišlo nudné. Něco mi chybělo a nevěděla jsem co.
Osudný pád
Čas běžel dál. Oba synové odmaturovali a našli si slušnou práci, manžel měl vlastní dílnu, která dobře vydělávala, a já jsem stále pracovala jako účetní. A doma toho bylo na práci stále spoustu.
Pak jsem jednou odpoledne uklouzla na schodech. Zlomila jsem si pár žeber a vykloubila ruku, a musela jsem nějakou dobu pobýt v nemocnici. Když z manžela opadl prvotní strach o mě, začal se zajímat, kdy už budu v pořádku a vrátím se domů.
Bylo by hezké, kdyby ho k tomu vedla láska ke mně, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že jde spíš o to, že si bez mých „služeb“ s kluky nedokážou poradit. Cítila jsem zklamání.
Ptala jsem se sama sebe, proč se mnou vlastně manžel je – není náhodou tím hlavním důvodem zvyk a pohodlnost? A co moji synové? Mají si mě proč vážit?
Takhle už ne!
Návrat domů mi otevřel oči. Nebyla jsem pryč dlouho, ale z toho, jak to tam vypadalo, jsem pochopila, že pánové dělali jen to nejnutnější. Ostatní práce čekala na mě. Najednou jsem si uvědomila, že o něco takového nestojím.
Musela jsem si s manželem otevřeně promluvit. Na rovinu jsem mu řekla, že se chod domácnosti a společně trávený čas změní, nebo že od něj odejdu. Zůstal na mě zírat s pusou dokořán. Vůbec mu nedošlo, jak mi svým chováním ubližuje.
Od toho dne se změnil. Začal ke mně být pozornější a přicházel s různými nápady na trávení společného času. Opět jsme k sobě našli cestu a já jsem zase šťastná.
Aneta K. (53), Příbram