Můj spolužák ze střední školy se vzdal všeho kvůli lásce ke mně.

Poprvé mi Jakub vyznal lásku, když mi bylo sedmnáct let. Chodili jsme spolu do jedné třídy gymnázia. Odmítla jsem ho, protože mě prostě nepřitahoval. A odmítala jsem ho dál, po celý život.

Byl mi i na svatbě!

Trpělivost a snaha získat moje srdce mě ze strany Jakuba současně děsila a lichotila mi. Nebyl nepříjemný, agresívní ani uražený, jak bývají muži, kteří nedosáhnou svého.

Vnímala jsem, že z jeho strany jde o opravdový obdiv, možná skutečnou lásku, ale já jsem nikdy nebyla z těch, které by se daly do něčeho nutit. Jakub bydlel o tři ulice dál a já mu občas dělala nepěkné schválnosti.

Když jsem věděla, že mě uvidí, zavěsila jsem se třeba do nějakého kamaráda, aby to vypadalo, že s ním chodím. Jakuba to nikdy neodradilo. Nevzdal to, ani když jsem si našla skutečného životního partnera a vdala jsem se; byl se dokonce na moji svatbu podívat.

Později, když už jsem měla dvě děti a Jakub stále zůstával sám a svobodný, mi ho začalo být i líto. Jednoho dne, když jsme se potkali, snažila jsem se mu promluvit do duše. Nenechal si nic vymluvit. Smířila jsem se tedy s tím, že jeho přízně se asi nikdy nezbavím.

Přinesla mi deník

O Jakubovi jsem slýchala pak jen občas, ale věděla jsem, že je stále bez partnerky. Pár dnů po mých čtyřicátých narozeninách jsem se pak dozvěděla, že můj ctitel a bývalý spolužák zemřel. Kupodivu mě ta zpráva rozplakala.

Týden po Jakubově smrti za mnou přišla jeho matka. Řekla mi, že její syn byl dlouhodobě vážně nemocný se srdcem a bylo jen otázkou času, kdy se něco stane. V jeho věcech našla zalepenou velkou obálku s mým jménem. Přišla mi ji předat.

V obálce jsem pak našla Jakubův deník. Byl celý zasvěcený mně. Obsahoval básničky, třídní fotky i tajně udělané záběry z různých období mého života. Deník mám dodnes schovaný. Mám z toho smíšené pocity.

Na jednu stranu je mi líto, že někdo tak marně někoho celý život miloval. Na druhou stranu se cítím poctěna tím, že jsem to byla já.

Iva L. (45), Ostrava