Vstoupila mi do života ve chvíli, kdy jsem přestal věřit, že najdu tu pravou. Byl jsem nejšťastnější muž na světě, když souhlasila, že si mě vezme! Jenže týden před svatbou došlo k tragédii.

Když jsem se ženil poprvé, věřil jsem, že je to naposledy.Proč ne, když jsem si bral ženu svých snů. Všichni mí kamarádi mne, čerstvému třicátníkovi, o deset let mladší Andreu záviděli.

Byla mladá, krásná blondýna s velkým poprsím a dlouhýma nádherně tvarovanýma nohama.Její oči byly modré, zářivé a nevinné. Co víc si chlap může prát?

A to, že kamarádky a hlavně mé sestřenice sem tam utrousily, že by bylo fajn, kdyby ženská měla i něco v hlavě, jsem bral jako závist.

Občas si neodpustily dokonce poznámku, že jim moje vyvolená bohyně připadá malinko do větru, ale mně se to nezdálo.Byla jen taková rozesmátá, společenská a bezprostřední… Vybral jsem špatně Nebudu dělat, že jsem čekal úplně bezproblémové manželství.

Ale rozhodně jsem nepředpokládal, že mi jednou navečer v práci zazvoní telefon.Na displeji se objevilo číslo, které jsem neznal. Manželka nedorazila pro děti do školky. Vyděsil jsem se, co se mohlo stát. Mobil mi nebrala. Vysvětlení bylo ale jednoduché.

Opustila nás.

Psala to v dopise, který jsem po příchodu do prázdného bytu našel na stole.Vdala se prý příliš brzy, není zralá na rodinu a na děti. Nic si neužila… Byla v něm i zmínka o penězích, které si vybrala „do začátku“ z našeho společného konta.

Prý je vrátí, jakmile to bude možné. V šestatřiceti letech jsem se tak stal svobodným otcem samoživitelem.Bylo to strašné zklamání a bolestivá rána do srdce, já ale věděl, že se nemůžu sesypat. Kdo by se staral o naše dva malé prcky?

Naštěstí mám úžasnou maminku, která hned přijela, aby mi pomohla z nejhoršího.Ještě ale chodila do práce, tak nemohla zůstat déle, než čtrnáct dní.

Za tu dobu jsem se musel naučit vařit, uklízet, prát, žehlit, vyprávět pohádky a hlavně odpovídat na otázku:„A kdy přijde maminka?“ Jsem táta i máma Je asi zbytečné dodávat, že peněz, které tehdy milovaná manželka a maminka mých dětí vyluxovala z konta, jsme se nikdy nedočkali.A když jsem se trošku postavil na nohy a pověřil kamaráda policistu, zda by nezjistil, kam se poděla má žena, čekal mě další šok.

Vrátila se tam, odkud přišla, než jsme se vzali. Do jistého nočního podniku v Německu, kde pracovala jako tanečnice a – jak jsem se dozvěděl příliš pozdě, také společnice na jednu noc.To mi vzalo chuť po ní dál pátrat.

Přestala pro mě existovat a už jsme se nikdy neviděli. I k rozvodovému soudu za sebe poslala právníka. Musím podotknout, že mi po tom všem soudním trapném obřadu potřásl rukou a řekl, že jsem úžasný člověk a že si mě jeho klientka nezaslouží.

Jen děti a práce

Děti rostly a já jsem, popravdě řečeno, neměl na navazování dlouhodobých vztahů čas a ani náladu. Sem tam jsem strávil příjemný večer a noc s některou kamarádkou, ale to bylo všechno.

Ale pak jsem na jednom pracovním večírku poznal Kristýnku. Jiskřilo to mezi námi od první chvíle. Dali jsme si drink, pak druhý, za večer jsme probrali snad celý náš život. I ona za sebou měla jedno nepovedené manželství.I ji nechal manžel samotnou s dítětem.

Shodli jsme se, že se nechceme vidět až na příští firemní party. Najednou to šlo rychle. Po letech jsem zase zašel do kina, začali jsme chodit do tanečních pro dospělé, představili jsme jeden druhého svým dětem. A řekli jsme jim, že se chceme vzít.

Tak se najednou začala plánovat svatba. Jenže pak se to stalo. Anonymní hlas na druhé straně telefonu se mě zeptal, zda znám paní Kristýnu P.., datum narození ten a ten.Když zjistil, že ano, řekl: „Vaše paní měla nehodu.

Leží u nás, v nemocnici.“ Dušičkové počasí si tehdy vybralo svou daň. Kristýnka při cestě z práce spěchala. V zatáčce, kterou důvěrně znala, dostala smyk a potkala se se stromem.Ten večer už mě k ní nepustili.

Čas se zastavil

Řekli, že mám přijít ráno. Až se probudí z narkózy. Když jsem ji ráno chytil za ruku, pevně mi ji sevřela: „Miláčku, vůbec necítím nohy. Mohl by ses nenápadně zeptat doktora, proc?

Já k tomu nemám odvahu,“ řekla a měla oči plné slz.Podobně jsem na tom byl já, když jsem se vracel se zprávou od lékaře. Poznala na mě hned, co mi řekl. Že ty nohy už asi nikdy cítit nebude. Že to vypadá, že zůstane ochrnutá.

Pravděpodobnost, že někdy sama udělá pár kroku, je minimální.A to jsme se za několik dní měli brát. Už jsme měli natištěná svatební oznámení. Moje dcery se hádaly, která bude Kristýně za družičku. Jen těžko jsem hledal odvahu, abych řekl:

„Miláčku, budeme muset svatbu odložit.“ Podívala se na mě: „Ne, odložit, ale zrušit. Nemůžeš si přece vzít mrzáka.“ Kolik ji muselo stát sil vyslovit tyhle věty! Ale já nesouhlasil.

Přece ji miluju!

„Tak víš, co?“ řekla nakonec a slzy ji pluly po tvářích.„ Já si tě tedy vezmu. Ale až k tomu oltáři dojdu po svých…“ Čekání na zázrak Oba jsme věděli, že naděje, že se tak jednou stane, je mizivá. Ale zázraky se občas dějí.

Vždycky jsem si myslel, že návštěvu v pekle už mám za sebou.Že o nejhorší chvíle v mém živote se postarala má první žena. Mýlil jsem se. Tenkrát jsem nezažil tolik beznaděje, jako ve chvíli, kdy jsem navštěvoval Kristýnku v rehabilitačním ústavu.

Vykouzlit úsměv na rtech jí dělalo postupem času pořád větší potíže.Dcery odložily sny o družičce, starší už začala pracovat, mladší se blížila k maturitě a Kristýnky syn šel do devítky. Byl to tehdy významný rok pro nás všechny.

Chvíle, kdy jsem si mel odvézt Kristýnu z léčebny, se blížila.Ten den, kdy se stal zázrak, mi nikdy nezmizí z paměti. Když jsem dorazil do ústavu, zavolal si mě doktor. Říkal, že se souhlasem Kristýny zkusili jiný druh léčby a odlišnou rehabilitaci.

A že se její stav zlepšil. Že se dokonce zdá, že mozek začíná s nohama komunikovat. Možná to byla jen náhoda, ale Kristýnka měla najednou zase úsměv na tváři. Zvrátila se jí víra, že by se mohla zase naučit znovu chodit.

I když jenom o berlích… osud si dal sice pořádně načas, ale za necelý rok se skutečně poprvé postavila na nohy.Dřela v bazénu v posilovně, na masážích tak, že jsem musel v duchu smekat před její vůlí, odhodláním a silou.

Krok za krůčkem

.S vidinou toho, že udělá aspoň jediný krůček, se prala s osudem. A pak jsem ji jednoho dne potkal na nemocniční chodbě. Ve tváři měla odhodlaný výraz. „Strašně se bojím, lásko,“ řekla a sestřička, která stála vedle, mě postrčila o dva kroky blíž k ní.

Byl jsem v rozpacích a netušil, co se bude dít. Zavládla chvíle ticha. Pak bez jediného slova podala Kristýnka sestřičce berle. A poté udělala první krok po dvou letech, pak ještě druhý. Třetí. Stejně jako miminko, které se učí chodit. Víc už nezvládla.

Doslova mi spadla do náruče. Dostal jsem ze sebe jedinou větu. „K oltáři teď už dojdeš, ne?“ Na svatební den jsme si sice ještě pár týdnu počkali, ale stálo to za to.Kristýna přežila i skutečnost, že do kostela přijela ještě na vozíku.

Poslední kroky k oltáři už však udělala sama.

Její tělo se postupně vzpamatovává, takže jsme zvládli i svatební cestu do slunného zahraničí, a po čase i stěhování do našeho nového bytu.V něm už ale vozík nepotřebuje, jen má pro všechny případy berličku, opřenou v naší malé předsíni.

Jediné, co jsme nakonec museli zrušit, byly naše taneční. Na víření po parketu si netroufáme. Tedy aspoň zatím.

Tomáš (42), Olomouc .