Hrát karty mě naučil kamarád v dětském domově. Hrávali jsme spolu každý den a já začala vyhrávat. Později, když jsem marně hledala práci, jsem se kartami začala živit. A dobře!

O svém životě bych klidně mohla napsat román. Už odmalička jsem zažívala dobrodružství, o kterém by se mohlo ostatním jen zdát. Maminka mě měla za svobodna, což skoro před šedesáti lety nebylo až tak běžné a snadné, jako dnes.

Obzvlášť v malé vísce na Slovensku! Vesničané maminku nenáviděli a ona za dramatických okolností, s miminkem v náručí, utekla. Načerno se svezla v nějakém dobytčáku až do Čech. Vůbec netušila, co s ní a mnou bude.

Nakonec si vzala život a já skončila v dětském domově. V den mých osmnáctých narozenin mi předali od ní dopis, kde jsem se tohle všechno dozvěděla. Byla jsem za to vděčná, protože do té doby jsem měla na ni vztek, že mě opustila. Vlastně se mi ulevilo, že mě moje máma měla ráda.

Manžela se předělat nepodařilo

V tom děcáku to ale nebylo tak špatné. Měla jsem tam spoustu kamarádů a tety tam byly taky hodné. Až na pár bývalých jeptišek, to byly pěkné bestie! „Hano, pomodlila ses?

Hano, zapni si tričko, to je hřích ukazovat hrudník!“ řvaly na mě každé ráno a já jim dělala samé naschvály.

Nakonec jsem skončila v polepšovně, ale jen na pár měsíců. Potom mě hodná paní ředitelka dostala nějakou protekcí zpátky. Po vyučení jsem dostala vkladní knížku s několika našetřenými stokorunami a lístek s adresou ubytovny, kde jsem měla bydlet.

Krátce po dvacátých narozeninách jsem se vdala, ale byl to asi ten nejhorší nápad v mém životě. Vůbec mě nenapadlo, že si beru alkoholika a násilníka. Myslela jsem si romanticky, že toho svého miláčka předělám.

Že se změní a stane se z něho milující manžel. Opak byl pravdou. Nepracoval, opíjel se a mlátil mě snad každý den. Odevzdávala jsem mu svoji skromnou výplatu ze zahradnictví, kde jsem dřela od rána do večera.

Sázela jsem kytky, vozila pytle zeminy, ryla a nakládala nejrůznější balíky s hnojivy.

Skončila jsem až na samém dně

Domů jsem vždycky přišla utahaná. Tak utahaná, že mi bylo skoro jedno, že dostanu nářez. Vůbec jsem se tehdy nebránila. Potom mě manžel skopal a já potratila. „Už nikdy nebudete mít děti!“ oznámil mi lékař a sdělil, že jsem prodělala těžkou operaci.

Teprve tehdy mě napadlo se rozvést. Protloukala jsem se, jak se dalo. Přiznávám, že jsem začala pít a moc na sebe nedbala. Přišla jsem o byt a skončila na ubytovně. Takhle jsem žila mnoho let. Jen práce mě držela nad vodou.

U technických služeb jsem s partou ženských sázela kytky po celém městě a moc se mi to líbilo. Na vzduch, voňavé kytičky a žádný stres. Peníze mi ale vyšly sotva na jídlo. O nějakém pronájmu malého bytu se mi mohlo jen zdát.

Potom jsem o práci přišla, snižovali stavy. Kvůli úsporám. Ocitla jsem se úplně na dně. Dokonce jsem pomýšlela, že skončím se životem. Neměla jsem pro koho žít, tak proč pořád bojovat o holou existenci?

Vyhrávám švindlem a nelituji

Potom se ale stalo něco, co obrátilo můj život vzhůru nohama. Po dlouhých letech jsem si zahrála v hospodě karty. Vyhrála jsem a dostala pozvání na další partii. Domů jsem šla o pětistovku bohatší! Úplně jsem se vznášela, jakou jsem měla radost.

Hned jsem si koupila grilované kuře a také parfém, po kterém jsem toužila roky. Bylo to tak skvělé, jít do obchodu a něco si vybrat! Další den jsem vyhrála znovu a potom také. Během měsíce jsem vydělala víc, než dřív za celý rok.

Samozřejmě, že trochu švindluji. Ale o tom to přece je! A tak se živím obehráváním štamgastů. Bohatých štamgastů! Pořídila jsem si byt a šetřím na auto. Konečně si užívám života!

Hana P. (55), Litoměřice