Všechno dobře dopadlo, ale nebylo komu projevit za to vděčnost.

Můj manžel Roman léta jezdil jako strojvůdce motorového vlaku. Pro mě to znamenalo zvyknout si, že nemáme běžný život jako ostatní, všechno bylo podřízeno jeho směnám. Nevadilo mi to, protože jsme si tím byli vzácnější.

Občas jsem se o Romana bála, většinou to byla bezprostřední reakce na nějakou nehodu na přejezdu, o které jsem se dočetla. Jednoho zimního dne mě ale manžel dokázal vyděsit dodatečně.

Záhadný muž zmizel

Vrátil se tehdy ze směny pozdě, zaražený a pobledlý. Hned jsem poznala, že se něco stalo. Roman o tom ale nechtěl mluvit, jen řekl, že je unavený a půjde hned spát. Věděla jsem, že dříve nebo později se mi svěří.

V noci spal manžel hodně neklidně, několikrát se probudil. Ráno měl kruhy pod očima. Nemusel toho dne do práce. Já také ne, protože byla sobota. Než jsem se Romana stačila zeptat, co se předchozí den stalo, začal vyprávět sám.

Lokální trať, po které už tolikrát jel, obsahovala i několik tunelů. Když se vlak, který Roman řídil, blížil k tomu nejkratšímu z nich, náhle se objevila na kolejích nějaká postava.

Byl to muž v železničářské uniformě, který zuřivě mával, aby Roman vlak zastavil. Manžel tak učinil a otevřel okno, aby se toho člověka zeptal, co se děje. Měl možnost na chvilku si ho dobře prohlédnout. Jenže za pár vteřin po muži nebylo už ani památky.

Byla to záhada, protože kolem byly skály a ten člověk neměl kam zmizet. Roman ale neměl moc času nad tím přemýšlet. Za pár vteřin se ozvala silná rána a manžel spatřil, jak na druhé straně tunelu spadlo na koleje několik obrovských kamenů.

Okamžitě si uvědomil, že kdyby býval kvůli tajemné postavě nezastavil, kameny by padly přímo na motorový vlak. Mohlo tak dojít k opravdu vážnému železničnímu neštěstí, protože vůz mohl vykolejit a spadnout ze srázu dolů.

Spatřil ho na staré fotografii!

Chápala jsem, že taková událost musí otřást každým, ale uklidňovala jsem Romana, že vlastně všechno dobře dopadlo a není tedy důvod se tím dále trápit. Trať byla dočasně uzavřena, vlak se musel vrátit do nejbližší stanice.

Když u výpravčího hlásil mimořádnou událost a překážku na trati, všiml si, že v kanceláři visí několik starých zarámovaných fotografií různých skupin lidí, pracujících u dráhy. Na jedné z nich spatřil znovu tvář onoho člověka, díky kterému včas zastavil vlak.

Podle uvedeného data ale ta fotka pocházela z padesátých let! Když se manžel pokoušel zjistit, o koho se jedná, dozvěděl se, že to je starý Drábek, průvodčí, který špatně skončil.

Hodně pil a jednou si opilý zkracoval v noci cestu podél trati právě u tunelů ve skalách, kde není moc možností se vyhnout jedoucímu vlaku. Věděl, že podle jízdního řádu už nic nepojede, zapomněl ale na nákladní vlaky.

Jeden z nich ho srazil přímo před tunelem, za kterým dnes mohlo dojít k obrovské nehodě!

Pokaždé tam salutoval

Výpravčí chtěl samozřejmě vědět, proč se Roman na starého Drábka ptá. Manžel chtěl původně napsat do hlášení, že k neštěstí nedošlo díky varování od neznámého muže, pak si to ale radši rozmyslel.

A když mu pak výpravčí řekl, že se vypráví o tom, jak duch starého Drábka občas straší, rozklepaly se mu nohy. Byl přesvědčen, že tragédii zabránilo právě zjevení nešťastníka z padesátých let.

Oficiálně tak byl Roman za hrdinu, dodnes ale ví, že tím pravým zachráncem byl někdo jiný. Ze zážitku se vzpamatoval, ale začal se od té doby více zajímat o věci mezi nebem a zemí.

Dnes už je v důchodu, ale kdykoliv pak tou tratí jel, tak před oním tunelem vždy starému Drábkovi na jeho počest zasalutoval!

Eva R., (62), Posázaví