S  manželem jsem se seznámila v práci. Neměl to se mnou lehké, musel mě hodně přesvědčovat, že je ten pravý. Můj otec totiž pil. Naštěstí mámu nebil, ani nebyl kriminálník.

Ale třikrát do týdne zamířil do hospody, odkud se vracel, jak sám říkal „v náladě“. To znamenalo, že se bude s mámou hádat, že bude protivný a nepříjemný. Čím starší jsem byla, tím víc mi ty jeho hospodské dýchánky vadily. A bratrovi také.

Navíc jsme nemohli vystát, že se k mámě chová jako ke služce. Zatímco vysedával v hospodě, ona musela vařit a uklízet.

K mámě se choval hrozně

Táta nepropíjel všechno, z výplaty mu zbývalo dost. Stejně ale držel mámu zkrátka.

Navíc chtěl, aby s námi byla co nejdéle doma, ctil totiž tradiční rodinné hodnoty. Když nakonec nastoupila do práce, peníze, které si vydělala, mu musela odevzdávat, on jí z nich dal, kolik uznal za vhodné a zbytek uložil do spořitelny.

Na mámu pak křičel, že nebýt jeho, všechno by rozházela. Čím byl starší, tím to bylo horší. Když se napil, nedalo se s ním ani mluvit. Stačilo málo a motal páté přes deváté, pětkrát opakoval tu samou věc.

Vše se na chvíli změnilo, když onemocněl a musel na operaci. Lékař mu alkohol přísně zakázal. Stačily dva týdny bez piva a otec se začal měnit. Mnohem lépe mu to myslelo, ani s mámou se nehádal. Všichni jsme byli moc rádi.

Abstinovat musel nejen před operací, ale i po ní. Doufali jsme, že to tak vydrží. Jenže bylo vidět, jak moc mu opíjení s kamarády v hospodě chybí. Bratr nakonec sebral všechnu odvahu, a požádal ho, aby se alkoholu vzdal.

Ten den se otec hrozně naštval a jako naschvál vyrazil do hospody. Zřídil se hůř, než jindy. Bratr si to nikdy nepřestal vyčítat, bral to tak, že otec začal znovu pít kvůli němu.

Věděla jsem, co nechci

Když jsem ve dvaceti odešla z domova, měla jsem jasno. Chlap, s kterým budu chodit, nesmí pít. Aby bylo jasno, nebyla jsem žádná agentka bojující za abstinenci. Kamarádům, kolegům ani známým jsem do toho, kolik alkoholu si dopřávají, nemluvila.

Ale sama jsem si dala skleničku jen výjimečně a stejné chování jsem čekala od svých blízkých. Můj manžel Karel mé nároky v tomto ohledu splňoval. Samozřejmě se na střední párkrát opil. Ale bylo mu vždycky špatně, a tak se s alkoholem neskamarádil.

Když jsme se vzali, byli jsme domácnost, kde darovaná láhev vydržela ve spíži roky. Náš život byl klidný a pohodový. Karel byl šikovný automechanik, po revoluci se udělal pro sebe. Já jako kuchařka jsem si taky vždycky nějakou práci našla.

Byla jsem dobrá, a tak jsem si i slušně vydělala. Postupně se nám narodily dvě děti, vyrostly a vypadalo to, že budeme mít hezký život i stáří. Ale člověk by se neměl na budoucnost asi moc těšit. Osud ho totiž může klepnout přes prsty.

Manžel měl celý život jednu velkou vášeň a sen. Závodní auta. Věděl o nich první poslední, pár aut už i na závoďáky přestavěl. Ale když mu táhlo na padesát, už moc nevěřil tomu, že by do světa skutečných závodů pronikl. A tehdy se objevil Leoš.

Byl divný

S Leošem se znal ještě z učňáku. Byl to dobrodruh, po vyučení utekl na Západ, a když se za pár let vrátil, dělal všechno možné. Občas tady, občas jezdil ven. Byl to takový zvláštní typ. Očividně velmi schopný, uměl peníze vydělat i utrácet. A navíc hodně pil.

Když se u nás začal objevovat častěji, nebyla jsem si jista, co si o tom mám myslet. Byl zábavný, manžel si ho vážil jako machra, jenže mě se nelíbilo, že mi Karla tahá do hospody.

A to i když si Karel dal jen pár piv, zatímco Leoš se zpíjel whiskou. Nakonec nabídl Karlovi práci v Německu, na závodních autech. Splněný sen, alespoň pro Karla. Manžel se se mnou radil, jestli mi to nevadí, jestli může jet.

Nebyla jsem si jistá, ale copak můžete někomu, koho máte rádi, bránit ve splnění snu? Tak jsem mu řekla, ať jede.

Vyprávěl mi historky

Karel byl nadšený. Vždycky, když se vracel domů, vyprávěl mi, co dělali a jak se měli. Ze začátku to bylo hlavně o práci. Pak ale začaly přibývat historky, jak se kde Leoš opil a nakonec, jak se kde opili spolu. Nelíbilo se mi to a řekla jsem mu to.

Slíbil mi, že ubere plyn, jenže to by nesměl být s Leošem. Trpělivost mi došla ve chvíli, kdy jsem se jednou vrátila domů. Karel přijel na dva týdny, těšila jsem se, jak si to užijeme. Jenže ve dřezu na mě čekala sklenička od whisky.

Tohle nedělal ani můj otec, aby si doma o samotě načal láhev. Vyjela jsem na Karla, že s tím musí přestat. Ale jen se mi vysmál. Prý není malé dítě. A pak se sebral a odešel. Do hospody.

Chci to zastavit

Většina lidí by řekla, že to není žádná tragédie. Jenže já věděla své. Od té doby spolu doma válčíme. Děti to moc nechápou, nezažili to, co já. Ale já vidím, že Karel pije čím dál víc, a co horšího, mění se tím jeho povaha. Mám ho ráda, nechci ho opustit.

Nejsem ale naivní, vím, že tohle dobře skončit nemůže. Když se sebou nezačne něco dělat, nic pěkného nás nečeká.

Hana N. (59), Kyjov .