Když zemřel můj milovaný tatínek, myslela jsem, že je z mého života nadobro pryč. Pak se ale stalo něco, co mou rozbolavělou dušičku uklidnilo.

Všechno se odehrálo už tak dávno, ale ten pocit ve mně setrvává dodnes. Rodiče se rozvedli, ještě než jsem nastoupila do školy. Překvapivě jsem nezůstala bydlet s matkou, ale s tatínkem. S matkou jsem se poté už moc nevídala. Většinou jen na narozeniny nebo o prázdninách.

Byl pro mě vším

Středobodem mého světa se pro mě stal tatínek. Byl pro mě nejdůležitějším a nejmilovanějším člověkem. Byl mi rodičem i kamarádem. Mohla jsem se na něj obrátit s jakýmkoli problémem, cokoli mu svěřit. Vždycky mě vyslechl, poradil mi a dodal odvahu. Milovala jsem ho a on mě.

Vyprávěl mi příběhy

Žili jsme v malém, panelovém bytě, který byl skromně, ale pěkně zařízený.

Dodnes tatínka vidím, jak sedí ve svém rozložitém ušáku, kde buď luštil křížovky, nebo mi vyprávěl všelijaké vymyšlené příběhy, ve kterých ožívaly víly, draci a další bytosti z jiných světů.

Mnohé z těchto příběhů se odehrávaly v začarovaném temném lese. Představovala jsem si ho jako les, který byl nedaleko našeho baráku, kam jsme s tatínkem často chodili na výlety.

Nemoc mi ho vzala

Naše společné chvíle s tatínkem skončily, když mi bylo dvanáct let. Tehdy tatínek onemocněl zákeřnou rakovinou a necelý rok nato zemřel. Pak jsem šla bydlet k prarodičům. Skoro každou volnou chvíli jsem trávila na hřbitově u tatínkova hrobu nebo v lese. Na těchto dvou místech jsem měla pocit, že je otec stále se mnou.

Cítila jsem jeho přítomnost

Vzpomínala jsem na naše společné chvíle a také jsem si s ním povídala. Vyprávěla jsem mu o všem, co se mi přihodilo ve škole nebo doma, svěřovala jsem se mu se svými starostmi a prosila jsem ho o radu.

Občas jsem měla pocit, že cítím jakýsi závan vzduchu, jako by mi snad otec chtěl dát na moje otázky odpověď.

Vzkaz z oblaků

Jednou k večeru jsem šla na lesní mýtinku, kam jsme s tatínkem často chodili. Sedla jsem si na pařez a začala srdceryvně plakat. „Tatínku, proč už tu nikdy nebudeš se mnou?“ zašeptala jsem zoufale a podívala se k nebi.

V ten okamžik se pohnuly mráčky, shlukly se do tvaru srdce a mé tělo prostoupil hřejivý pocit připomínající tatínkovo pohlazení. Tehdy jsem pochopila, že mě tatínek nikdy neopustí a že mě bude svým způsobem i nadále provázet mým životem.

Ludmila J. (53), Krnov