Některým věcem začnou lidé věřit teprve poté, kdy prožijí určitou zkušenost na vlastní kůži!
Nikdy jsem nevěřila žádnému náboženství. Moji rodiče byli prostí lidé dělnického původu a od nich jsem se naučila, že člověk se má spoléhat především sám na své ruce. Podobně smýšlel i můj manžel, v tomhle jsme si rozuměli stejně jako v jiných věcech.
Až teprve krátce po šedesátce se stalo něco, co mě přesvědčilo o tom, že víra může mít své důvody.
Sousedka radila modlení
Prožívala jsem tehdy velké trápení kvůli vnučce. Dominice bylo šestnáct. Chytila se špatné party, propadala v prvním ročníku gymnázia a měli jsme podezření, že bere i nějaké drogy. Bylo mi to strašně moc líto, protože jsem se ve vnučce přímo viděla.
Měla jsem kvůli tomu i špatné spaní. Když jsem se o tom bavila s jednou sousedkou z ulice, radila mi, ať se za Dominiku pomodlím. Ona prý měla také kdysi problémy se synem a poprosila Pannu Marii, aby jí pomohla. Brzy na to se problémy vyřešily.
Samozřejmě, že jsem tuhle myšlenku nejdřív odmítla, protože nebyla v souladu s mým přesvědčením. Jenže s Dominikou to bylo čím dál horší a já už se o ni opravdu moc bála. A tak jsem se jednoho dne skutečně tajně začala modlit.
Podlomila se mi kolena
Asi týden poté jsem šla na svoji obvyklou procházku do lesa. Dlouhá chůze po lesní pěšince mě vždycky uklidňovala. Došla jsem až ke studánce, kde jsem se pokaždé napila pramenité vody.
Jak jsem měla z vnučky těžkou hlavu a byla jsem ve stresu, trochu se pode mnou podlomila kolena. Bála jsem se, že omdlím. Naštěstí jsem se včas vzpamatovala. Když jsem zvedla hlavu, pomyslela jsem si, že mám asi vidiny.
Před sebou jsem jakoby v průzračné mlze spatřila ženskou postavu. Uvědomila jsem si, že vypadá jako Panna Marie, tak jak jsem ji znala z různých soch nebo vyobrazení. Nevěděla jsem, jestli se mi to nezdá.
Po chvilce se ozval jemný hlas, který jsem slyšela jenom ve své hlavě. Ta tajemná bytost ke mně promlouvala. Říkala, že moji vnučku ochrání, ale my, její blízcí, také musíme projevit více lásky, zájmu a porozumění.
Nic po mně nechtěla na oplátku, nekladla mi žádné otázky. Jen mi konejšivým, příjemným tónem dala najevo, že moje modlitba k ní byla vyslyšena!
Vnučka mi začala věřit
Trvalo to jen pár minut, já jsem ale u studánky zůstala ještě skoro hodinu, jak jsem se z celé události vzpamatovala. Doma jsem o tom pak nechtěla vyprávět, všichni by se domnívali, že si vymýšlím. O slovech, která jsem slyšela, jsem ale hodně přemýšlela.
Zjistila jsem, že jsem daleko klidnější ohledně Dominiky. Už jsem se jejím chováním tolik netrápila. Začala jsem věřit, že své problémy překoná. Rozhodně jsem ji neodsuzovala. Víc jsem se jí snažila pochopit.
Vycítila jsem, že si toho všimla, i když to nedala vyloženě najevo. Zanedlouho po tom zjevení u lesní studánky jsme se dali jednoho letního večera spontánně s vnučkou do řeči. Dominika vycítila změnu, protože jsem ji najednou brala jako sobě rovnou.
Když jsem se jí pak zastala před jejími rodiči, začala mi věřit a říkala mi věci, které ostatním tajila. Měla jsem na vnučku postupně takový vliv, že se uklidnila, zlepšila se ve škole a problémy pomalu přestávaly.
Já jsem přitom v duchu děkovala Panně Marii, ke které jsem se dál pravidelně modlila. O tři roky později, když Dominika úspěšně odmaturovala, řekla jsem jí o tom zjevení u lesní studánky.
Ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že také ona zažila v tu dobu něco neobvyklého: měla zvláštní sen, podobný mému zážitku. Dnes už vím, že existují dobré síly, které nás ochrání. Musíme pro to ale i sami něco udělat!
Kateřina B., (57), Karlovy Vary