Koupě velkého bytu se nám zdála zbytečná jen do chvíle, kdy se k nám nastěhovala vnučka se svojí rozrůstající se rodinou. Tak jsme si adoptovali souseda i jeho byt.

Děti jsme s manželem vychovali na vesnici, kterou jsme pro tento účel považovali za ideální. Žádný smog, troubící auta ani kriminalita. Hned po škole mohli naši kluci běhat venku a my se o ně nemuseli bát.

Se všemi jsme se znali, všichni jsme si pomáhali. A zrovna my tu pomoc ostatních potřebovali. Manžel totiž nikdy nebyl žádný kutil a já taky ne. Oba jsme učili na naší základce.

Plat nic moc, ale ty ostatní výhody vesnického života nám všechno bohatě vynahradily.

Roky ubíhaly, starší syn se odstěhoval a ten mladší bydlel i s rodinou s námi. Byl to hezký život, ale když šla vnučka studovat na vysokou, odstěhovali se jeho rodiče, tedy syn se snachou za ní.

Těšila jsem se na divadla a kina

„Táhne nás to do města, pojďte s námi!“ lákali nás, ale nám se do stěhování moc nechtělo. Přece jenom, zvyk je železná košile, jak se říká. Jenže, samota je zlá a my začali zvažovat, že bychom přece jen také zvedli kotvy.

„Budeme chodit konečně do divadla, koupíme si předplatné!“ lákala jsem manžela a on si na myšlenku stěhování začal postupně zvykat. Těšil se staré známé a taky dostal nabídku suplovat na jedné škole. To ho lákalo nejvíc.

Moct alespoň pár hodin týdně učit! A tak jsme se stěhovali. O malé byty je velká nouze, tak jsme nakonec kývli na velký, třípokojový byt v takovém dost zchátralém činžáku. Byla to velká bláznivina.

Zatímco jiní se na stará kolena stěhují na venkov, my se z ničeho nic ocitli přímo ve víru velkoměsta.

Rušné ulice, blikající reklamy a hluk. Je to divné, ale všechno se mi moc líbilo. I manžel byl spokojený, mohl učit, kolik hodin se mu zachtělo. O učitele byla totiž velká nouze.

Pomáhala jsem sousedovi

Já, zatímco on dopoledne učil, jsem chodila na dlouhé procházky s naším pejskem, kterého jsme si samozřejmě vzali s sebou. A také se starala o souseda na vozíku.

Nemohl z druhého patra vůbec ven, vyjma dvou dnů v týdnu, kdy ho vždycky snesla ze schodů pečovatelská služby a on si mohl trochu vyrazit do parku nebo k lékaři.

Tak jsem mu nakupovala a obstarávala to nejnutnější. Byl to moc příjemný člověk, sečtělý a společenský. Jen byl osamělý. Vůbec nikoho neměl. Jen nás. Jednou večer přišla naše sotva dvacetiletá vnučka s pláčem.

„Jsem těhotná a chci si to dítě nechat,“ plakala a my jen tiše poslouchali. U rodičů bydlet nemohla. Měli malinký byt a miminko by se tam těžko vešlo. Jediným řešením bylo nastěhovat si vnučku i s jejím přítelem k nám.

S příchodem miminka se nám už byt nezdál tak velký, jako původně. A to jsme netušili, že se přistěhuje ještě rozvádějící se syn.

Byla jsem na dně

Ten starší, samostatnější a úspěšnější. „Mami, mohl bych u vás pár dní přespat?“ zeptal se jednoho dne na prahu a mezi dveře hned strčil obří kufr. Odmítnout jsme ho nemohli, vždyť to byl nás syn! A tak už nás bylo v našem rozlehlém bytě víc než dost.

Nebudu zastírat. Věčně plačící miminko, hlučná vnučka sotva odrostlá pubertě, její od hlavy po paty potetovaný přítel a depresivní syn. Docela jsem vzpomínala na naši samotu na vesnici. Byla jsem z toho čím dál vyčerpanější a chodila se vyplakat k sousedovi.

Věděla jsem, že on to má stokrát těžší, než já, ale vždycky mě vyslechl a povzbudil. Jednou, když jsem mu jako obvykle líčila naše rušné večery a ještě rušnější rána, něco mi navrhnul. Něco, co mi úplně vyrazilo dech.

Sestěhovali jsme se dohromady

„Víte paní Věrko, hodně jsem o vaší situaci přemýšlel a něco mě napadlo. Neberte to ve zlém, ale hodně by se tím vyřešilo,“ začal nesměle a já vůbec netušila, kam míří. On po chvilce pokračoval: „Tak tedy.

Napadlo mě, že bychom mezi vaším a mým bytem vybourali zeď a udělali dveře. Nechal bych si jeden pokoj a zbytek bych přenechal vám. V těch mých dvou pokojích by mohl bydlet třeba váš syn, nebo vnučka, je mi to jedno.

Vy byste se o mě trochu postarali, což stejně děláte. Prostě byste mě adoptovali!“ Jeho návrh mě úplně šokoval, ale musela jsem uznat, že měl smysl. Všem by tohle řešení prospělo, všichni bychom měli užitek.

A tak, po schválení rodinnou radou jsme spojili nejen byty, ale i svoje životy. Adoptovali jsme si souseda Pepíka a on nám poskytnul životní prostor. Manžel hraje s Pepíkem šachy, on pohlídá vnučku, když jdu na nákup. Klape nám to, stačí jen dobrý nápad!

Daniela J. (63), Kolín