Byla jsem šťastná, že ten úžasný kousek po tetičce můžu mít doma právě já. To zrcadlo bylo nádherné. Do naší rodiny ale vneslo jenom nenávist.
Mou velkou vášní je starožitný nábytek. Jenže na to, abych si takové kousky nábytku mohla pořídit, jsem bohužel nikdy neměla dost peněz. Jen tu a tam si koupím nějaký drobný kousek, a pak se na něj chodím s úctou a neskonalou radostí dívat.
Žádnou větší cennost jsem doma nikdy neměla. Až do té doby, než zemřela moje teta… Moc jsem ji neznala, v rodině se o ní mluvilo jen v nejhorším. Byla to prý zlá a nepřející žena, která jen intrikovala. Snad dokonce zavinila i smrt mého prastrýce. Kdo ale dneska ví, jak to tehdy bylo?
Přináší neštěstí
Když teta zemřela, nepatřila jsem mezi ty, co se hrnuli do jejího bytu. Měla doma mnoho starožitných kousků, ale protože byla tak nenávistná a pomlouvačná, tak k ní nikdo nechodil. Po její smrti na to měli žaludek jen strýc Pepík a teta Maruš.
Ti měli hroší kůži. Začali se okamžitě probírat v bytě věcmi, které si odnesou, divila jsem se, že nám taky něco nechali. Maruš mi ještě ten den volala, jestli nechci nádherné zrcadlo, co měla teta v předsíni. Podivila jsem se, že ho nikdo z těch supů nechce.
Až posléze jsem pochopila, proč tomu tak bylo. Toho zrcadla se totiž každý bál! V rodině o něm kolovaly hrozné zvěsti. Přinášelo neštěstí. Kdo jej doma měl, tomu zmizela z domu láska, přátelství a hezké vztahy.
I ti, co se měli do té doby rádi, se najednou k sobě obrátili zády. Když mi to maminka povídala, musela jsem se smát. Takovým pověrám se přece nedalo věřit!
Hned jsem pro zrcadlo poslala manžela s autem a za pár hodin visel ten skvost v našem obývacím pokoji. Když jsme večer seděli všichni u televize, byla naše fenka Kikina podivně neklidná.
Hádali jsme se
Neustále se vrtěla, vrčela a nakonec začala výt. To nikdy nedělala. Vyhodili jsme ji z pokoje a musela spát na chodbě. Za dvě hodiny jsme už ale poposedávali neklidně i my. Cítila jsem se podrážděně a okřikla děti za věci, nad kterými bych jindy mávla rukou.
Nakonec jsme na sebe řvali všichni jako šílení. Dcera práskla dveřmi a běžela brečet do pokoje, já se s manželem přetahovala o ubrus, dodnes vůbec nevím, proč. Nakonec jsem mu vrazila facku a on mi ji vrátil.
Na tisíc malých kousků
Kikina na chodbě vyla a syn Matěj kopal vztekle do mičudy, kterou si přinesl z garáže. Celou tu hororovou scénu vyřešil právě syn. Trefil míčem zrcadlo jako branku, a to se roztříštilo snad na tisíc kusů.
V tu chvíli, jako by ze mě spadl těžký balvan, hrozně se mi ulevilo a už jsem necítila žádnou zášť. Dodnes nechápeme, co nás to tehdy večer posedlo za démona. Střepy ze starého zrcadla jsem zametla a vyhodila daleko na skládku.
Od té doby se tam prý pravidelně rvou kočky, ale jestli za to může zrcadlo po tetě, kdoví? Hlavně, že u nás doma je klid a pohoda!
Libuše (61), Děčín
Zajímalo by mě, jestli ta energie, co to zrcadlo mělo, byla fakt reálná. Člověk si myslí, že pověry jsou jen pověry, ale něco na tom může být.
Wow, to fakt zni jako z filmu! Ja bych se starejch veci taky nebala, ale upřimně, kdyz pes zacne vyvadet a lidi bejt na sebe zly, tak bych byla asi taky zrcadlo pryc.
To zrcadlo zní jako něco z hororu! Je to skvělý příběh, ale nevím, jestli bych si troufla vzít domů něco podobného, možná je na těch pověrách něco pravdy.
Tohle je fascinující příběh! Starožitnosti mají své kouzlo, ale někdy snad i svůj příběh a energii. Ráda bych takové zrcadlo viděla na vlastní oči, i když bych si ho domů asi nepořídila!