Nejsme dokonalí a děláme spoustu chyb. Pokud si je dokážeme uvědomit, vždy je tu šance na nápravu.
Dívám se na svého tátu, který ještě v osmdesáti letech dokáže hovořit pevným a silným hlasem s patra. A slova, která říká mě hřejí u srdce a vhánějí mi slzy do očí. Jsou to slova plná chvály, uznání a hrdosti. Jsou to slova o mně.
O dceři, která má dnes promoci. O dceři, na kterou vždycky hrdý být nemohl.
Divoké dětství
Otec si vždy přál tatínkovu holčičku. Roztomilou, něžnou dívenku v nadýchaných růžových šatičkách. Jenže, to jsem já nikdy nebyla. Šatičky jsem si ihned roztrhala při první vycházce do parku mezi děti. Seprala jsem se s kluky a odřela si kolena do krve.
Už ve školce si na mě paní učitelky stěžovaly, že jsem raubíř, že jsem měla být spíš kluk. A tím to zdaleka nekončilo
Chtěla jsem být rebel
Vysloveně mě bavilo chodit neustále proti proudu. Ve škole i doma. Připadala jsem si tak důležitá a vůbec jsem se neohlížela na to, že jsou ze mě rodiče nešťastní.
Zejména otec, humanitně vzdělaný pan profesor nechápal, proč se nevěnuji studiu a raději se jen bavím. Jenže já to viděla jinak. Učení mě tehdy moc nebavilo a s rodiči jsem měla stále větší a větší konflikty.
Průšvih táta vyžehlil
Po jedné divoké noci jsem vezla kamarády domů a cestou havarovala. Nikomu se nic nestalo. Jenže já neměla ještě řidičák, auto jsem rozbila kamarádovu otci a navíc jsem před jízdou pila.
Byl z toho velký průšvih, ale otec to dokázal celé nějak zařídit, aby důsledky pro mne byly co nejmenší. Nejhorší trest ovšem byl, že jsem se za odměnu zavázala, že v pořádku odmaturuji a přihlásím se na vysokou školu. Studovat se mi ale vážně doopravdy nechtělo.
Musela jsem odejít
Přes můj odpor ke studiu se mi ale podařilo udělat přijímací zkoušky a dostat se na fakultu. Děsila mě představa dalších let na škole. Ale ještě přede mnou byly celé dlouhé prázdniny. A já potkala Zdeňka.
Byl to o pár let starší barman, který se právě rozváděl. Otěhotněla jsem. Můj otec z toho měl málem smrt. Maminka plakala. Strašně jsme se pohádali. Já nešla studovat, ale skončila jsem na pár měsíců jako servírka. Odešla jsem od rodičů k Zdeňkovi a chystala se na mateřství.
Trpký rozchod
Když mě Zdeněk poprvé uchodil, byla jsem v osmém měsíci těhotenství. Hrozně mě to vylekalo a utekla jsem ke kamarádce. Pak nastalo dlouhé období návratů a rozchodů. Mezitím se narodila Hanička.
S rodiči jsme sice měli vztahu poněkud napjaté, ale scházeli jsme se. Naši mi omáhali s hlídáním, ale i finančně. Jen jsme si příliš nepovídali. Vyhýbali jsme se záměrně ožehavým tématům. Ale já moc dobře vědělě, že nesouhlasím s mým způsobem života.
Nedobrý odposlech
Jednou, když jsem si přišla k rodičům pro dceru, kterou hlídali, nechtěně jsem zaslechla otce. Vykládal mamince, jak hrozně je ze mě zklamaný. Představoval si, že budu vysokoškolsky vzdělaná žena a místo toho dělám servírku a vedu dost neuspořádaný život.
Věděla jsem už dávno, že se za mně táta stydí. Ale slyšet to takhle nahlas a natvrdo. To bylo něco jiného. Popadla jsem dceru a zase s rodičům na nějaký čas odmlčela.
Potřebovala jsem lekci
Roky utíkaly a dcera rostla jako z vody. Najednou jsem se přistihla, že nechci, aby se jen tak poflakovala životem. Chtěla jsem, aby toho dosáhla víc než já. Jenže moje dcera byla celá po mně. Rebelka za každou cenu.
Vůbec neposlouchala, co jí říkám a životem se začala plácat stejně jako já. A já se trápila Byla to velká životní lekce, protože teprve tehdy jsem pochopila, obavy a zoufalství svých rodičů.
Velké rozhodnutí
Dcera dospěla a odešla z domu. Brzy mi pořídila krásného vnoučka. Já jsem zůstala sama a práce barmanky mě začala pěkně vyčerpávat. Ale na babičku na plný úvazek jsem se ještě necítila. Vždyť mi bylo teprve dvadčtyřicet.
A tak jsem dostala poněkud šílený nápad. Budu studovat. Už jako barmanka jsem zjistila, že mi jdou a baví mě cizí jazyky. Přihlásila jsem se proto na filosofickou fakultu a začala studovat. S touto novinou jsem se pak klidně vydala za svými stárnoucími rodiči.
Oba měli velkou radost a okamžitě nabídli veškerou podporu. Hlavně táta jakoby celý ožil.
Stálo to za to
Nebylo to vůbec jednoduché, studovat a pracovat. Ale postupně jsem to, i s pomocí táty, zvládala. Už během posledního roku studia jsem si našla zaměstnání, kde jsem své jazykové znalosti mohla uplatnit.
Sekla jsem definitivně s barmařinou a začala novou kapitolu ve svém životě. Jsem sice zatím stále sama, ale doufám, že i to se změní. Teď věřím, že je všechno možné, jsem plná optimismu. Z tátových očí jasně vidím, jak moc je na mě pyšný. A já na sebe také.
Veronika S. (47), Zlín
