O tom, jak vypadá šťastné manželství, mají lidé různé představy. Když jsem se vdávala já, myslela jsem si, že k tomu, aby spolu byli dva lidé šťastní, úplně stačí, když se mají rádi.

Moje máma se mnou ale úplně nesouhlasila. Bořek se jí moc nezdál. To, co se mi na něm líbilo, jí připadalo jako záruka problémů. Je pravda, že jsme byli jako oheň a voda.

Já měla samé velké city, všude mě bylo plno, chtěla jsem, aby byl život dobrodružství. Můj nastávající byl mlčenlivý typ, nic ho nevyvedlo z míry, nikdy nezvýšil hlas. Měl své koníčky, chlapskou partu a v citech se nebabral.

Jenže právě to se mi na něm líbilo a provokovalo mě to. Zakrátko po svatbě se nám narodil syn, pak dvě dcery. Měli jsme se dost co otáčet, a tak jsem si nevšimla, že vlastně nežijeme spolu, ale vedle sebe. Jak děti rostly, začala jsem si připadat osamělá.

To, co se mi na muži dříve líbilo, mi najednou začalo vadit. Staral se o nás dobře, ale mně chybělo popovídání nebo nějaká aktivita jen ve dvou, bez dětí.

Řeč o rozvodu

Měla jsem ho sice pořád ráda, ale cítila jsem, že se jeden druhému vzdalujeme. Když jsem si s ním o tom chtěla promluvit, vůbec nechápal, o co mi jde. Už jsem se začala smiřovat s tím, že ze mě bude další šťastně nešťastná ženská, když děti vyletěly z hnízda.

A z té šťastně nešťastné zůstala jen nešťastná. Doma jsme jen mlčeli, připadala jsem si jako v zakletém zámku. Neměli jsme o čem mluvit, manžel nechtěl nic měnit, nic podnikat.

Představa, že mě možná čeká dalších třicet let v téhle samotě ve dvou, pro mě byla čím dál nesnesitelnější. Začala jsem mluvit o rozvodu. Bořkova odpověď byla vždycky stejná. „Proč? Vždyť nám to klape…“. A tak jsem nakonec tu žádost sepsala.

Ve chvíli, kdy jsem se odhodlávala, že ji podám, mě ale překvapil. Koupil pro nás zájezd k moři. Něco, co za celý život neudělal. Podezírala jsem ho, že ty papíry našel a zalekl se.

Druhá šance

I když už jsem byla ze všeho hodně unavená, rozhodla jsem se, že mu dám ještě jednu šanci. Už proto, že se změnilo i jeho chování. Takového jsem ho nezažila, ani když jsme byli ještě mladí. Byl tak pozorný, tak hodný. Staral se o mě jako nikdy.

Dovolená byla úžasná. Hotové druhé líbánky. Bořek se mi očividně snažil vynahradit všechno, co mi po celá léta v manželství tak moc scházelo.

Užívali jsme si a mně už bylo jasné, že žádný rozvod nebude, naopak, že nás čeká nádherný podzim života ve dvou. O to horší bylo to, co přišlo po našem návratu.

Manžel mě vzal na večeři, a když jsme šli domů, řekl mi, že ho to moc mrzí, ale bohužel už mu nezbývá moc času. Vždycky mě miloval, ale tak nějak po svém.

Teprve, když se dozvěděl, že je smrtelně nemocný, uvědomil si, co všechno by se mnou ještě chtěl prožít. Zhroutil se mi celý svět. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že začínáme znovu žít! Přesto ten půlrok, který nás čekal, byl nejhezčím časem našeho manželství. Ve stínu smrti jsme si oba uvědomili, co v sobě máme a co k sobě cítíme.

Jaroslava (55), Plzeň