Bydleli ve starém nábytku, zejména zrcadla se jim líbila. S oblibou si dělali legrácky z každého, kdo do obchůdku vstoupil. Skřípat a klepat jim ale nestačilo…

S dcerou máme společné hobby, a tím je procházet antikvariáty a starožitnictví. Staré věci mají náboj a jsou obklopeny zvláštní magickou aurou, většinou se v takovém prostředí cítíme dobře, leč výjimka občas potvrdí pravidlo.

Jednou jsme takto navštívily obchod se starožitným nábytkem v Praze, vešly jsme a s nadšením se procházely prostorem – každá podle svých zájmů. Každou zaujalo něco jiného. Jak jsem tak upadla do zamyšlení, měla jsem náhle dojem, jako by vše kolem ožilo.

Cítila jsem se přesně jako ve známém filmu Vetřelci, v oné hrůzné scéně, kdy vetřelci náhle ožijí, jsou všude kolem a vojáci se ocitnou v pasti. Duchů v obchodě bylo mraky a začaly se ke mně rychle stahovat. Rozběhla jsem se k východu.

Přesně ve stejnou chvíli to udělala i moje dcera, která se nacházela na opačné straně obchodu. Aniž jsme si cokoliv řekly. Srazily jsme se ve dveřích, a protože zvítězila mateřská láska, pustila jsem dceru ven první. Před domem jsme se zastavily. „Bože!“ vydechly jsme obě.

Živil se strachem

„Co se stalo?“ vyjekla žena, která před vchodem do obchodu kouřila cigaretu. Řekly jsme, že nic, ale ona se s odpovědí nespokojila. „Já taky pracuju. Nemůžu vůbec vydržet vevnitř, stojím tu venku v zimě a pálím cigaretu za cigaretou.“ A začala vyprávět.

Hned první den, co nastoupila, měla pocit, že ji někdo sleduje. Seděla za pracovním stolem a řešila papírování. V jednu chvíli zvedla hlavu a zadívala se do starého zrcadla. Čím déle do něj hleděla, tím víc nabývala dojmu, že se v něm odráží mužský obličej.

Zlý a nepřátelský. Ten pocit byl tak silný, že nevydržela, vzala do ruky nůž a plížila se k zrcadlu. Obličej v něm nebyl žádný, nikde nikdo, kdo by se v něm mohl odrážet, obchod byl prázdný. A tak se vrátila zpátky ke stolu.

Posadila se, ale jakmile se podívala do zrcadla, byl v něm ten obličej zas. A co víc. Škodolibě se na ní ušklíbl. Od té chvíle se bála zůstat v obchodě sama. Chátrala zdravotně a postupně i psychicky.

Nevěděla už, jak dál.

Živila tři děti a nemohla si dovolit přijít o práci. Utekla mezi motýly „Musíte odtud odejít, a to hned!“ řekla jsem jí, Ta žena byla na pokraji sil a taky nejspíš i na prahu blázince. „Pamatujte na děti.

“ A jak se říká, v nouzi nejvyšší pomoc boha nejbližší, zejména týká-li se to dětí, osud mě přivedl do těchto míst v pravou chvíli, abych zřejmě této bezradné ženě pomohla. Jen co jsem vyřkla tu magickou větu, zazvonil mi mobil.

Volal přítel mé dcery, že onemocněl a má problém sehnat za sebe náhradu. Pracoval jako security v botanické zahradě. „A nepotřebujete někoho na trvalo?“ Zeptala jsem se. Potřebovali. Týden nato jsme šly s dcerou paní navštívit do její nové práce.

Vítala nás šťastná. „Je tu nádherně. A představte si, že přesně ten den, co jsem nastoupila, se vylíhli tropičtí motýli, jsou tu všude, jako by mě vítali!“

Zuzana (51), Horní Počernice.