Zděděný domek po mamince se stal mou noční můrou. Musela jsem se obrátit na vymítače. Jeho praktiky byly ale podivné.

Na duchy jsem nevěřila nikdy. Jsem racionální typ. Po smrti maminky jsem získala malý domek, který si koupila až v pozdním věku jako chaloupku. Nevím, co ji na tom místě tak přitahovalo, na mě působilo depresivně.

Plánovala jsem si, že domek opravím nebo možná raději srovnám se zemí a na jeho místě postavím něco jiného. Každopádně okamžitě starý nábytek vyhodím a vymaluji. Jenže ouha! Hned první moje aktivita se setkala s velkou nevolí.

Nábytek se začal sám pohybovat, dveře otevírat, věci přesouvat. Protože jsem rázný tip, tak jsem s podivnými aktivitami nejprve bojovala. Ve chvíli, kdy se ale proti mě po kuchyňské lince rozjel nůž, a jen o milimetry minul, pochopila jsem, že přestává legrace.

Čaroděj nepomohl

Po mé akci se svěcenou vodou, vykuřováním a krucifixem atmosféra v domě zhoustla. Ať už tam bylo cokoliv, nechtělo mě to už ani pustit přes práh. Jak jsem se dotkla kliky, dostala jsem ránu elektrickým proudem.

Zavolala jsem elektrikáře, který ovšem žádnou závadu na vedení nenašel. Naopak se na mě díval jako na blázna, který si vymýšlí. . . Místní, kteří moje počínání sledovali, mi radili navštívit místního bylinkáře, který hodně zná a má s takovými jevy zkušenosti.

Za celé odpoledne, co dům s virgulí procházel, se nikde nepohnulo ani smítko. Už jsem se smiřovala s tím, že mě ten muž osočí – stejně jako elektrikář – že si vymýšlím.

Procházel stavení křížem krážem, zastavoval se na nejrůznějších místech, z kapes vytahoval další a další podivné dráty.

Až nakonec pokýval hlavou.

Temné bytosti byli všude

Ale schovaní! Tvářili se, že nejsou. Proč? Pán měl pro strach uděláno, a tak mi nabídl, že v domě přespí. Aby měl prý jasno. Ustlala jsem mu na jeho přání v podkroví, kde byly podle jeho slov nadpřirozené síly skryté a v noci tedy nejaktivnější.

Zapálil si svíčku a mně doporučil, abych šla v klidu přespat k sousedům a nechala ho samotného. Nemohla jsem se dočkat svítání, co se dozvím. Ráno mě pán přivítal s úsměvem na tváři. S duchy si prý v noci pohovořil a domluvil kompromis.

Nechají mě vyházet starý nábytek z přízemí a vymalovat, a já jim za to nechám jejich půdu. Z té nesmím vyhodit nic. Nevím, nakolik to byla pravda nebo si to všechno starý bylinkář vymyslel, podstatné je, že od té chvíle nastal v domečku po mamince klid.

Zážitek na mě zanechal velký dojem, a tak tam na Dušičky zapaluji svíčku. Jako důkaz přátelství s duchy, kdyby tam opravdu byli.

Anežka (69), Znojmo.