Bydleli jsme ve stejné vesnici, malé jako dlaň. Mirek se mi líbil, jenomže si mě vůbec nevšímal. Myslela jsem, že jsem mu lhostejná. Vždycky jsem měla ráda jaro, ale bylo tu cosi, co mi radost z probouzející se přírody kalilo. Kupodivu to byly Velikonoce, nádherné a dojemné svátky jara.
Dny se prodlužují, slunce zvědavě vykukuje z mraků a pěkně při tom pozlatí krajinu, holé větve stromů se pomalu začínají zelenat, ze zahrádek září petrklíče, tulipány, krokusy. V naší vesnici se Velikonoce slavily se vší parádou, což nebylo nic pro mě.
Některým kamarádkám nevadilo, že je honí řvoucí houf kluků s vrbovými pruty. Že je švihají a že to bolí a pálí jako čert. Prostě byly rády, že jsou středem pozornosti a že se o ně kluci zajímají. Mně to vadilo.
Nevím, proč by se mi mělo líbit, když mě někdo honí a chce mě zmlátit. Babička s mámou namítaly, že je to přece lidová tradice a že je ji třeba dodržovat.
Myslím, že by se ženy měly proti takové tradici vzbouřit, ale kupodivu to neudělaly ani dnes, kdy se tolik dbá na lidská práva.
Zatímco kamarádky si divoké útoky mladíků ozbrojených vrbovými pruty s mašličkami vychutnávaly, mně se z toho dělalo zle. Postupem času se pro mne svátky jara staly obávaným strašákem.
Už když mi byly tři nebo čtyři roky, zkrátka co mně paměť sahá, chodil naší malou vískou hrozivý průvod kluků, který se valil do každých dveří, protože všude nebo téměř všude bydlila nějaká žena.
Věk je nezajímal, „zmydlili“ každého, stařenku nebo předškolní děcko, bylo jim to jedno.
Nejvíce záležet si pochopitelně dávali na mladých dívkách, ty pak ukazovaly modřiny, boule, odřeniny, škrábance, a k mému úžasu je předváděly širokému okolí s jakousi pro mne nepochopitelnou hrdostí.
Připadalo mi, že by měly spíše zavolat policii, a ony byly na tu újmu na zdraví ještě pyšné! Naše obec byla tak malá, že každý každého znal.
Měli jsme rybník, kapličku a hasičskou zbrojnici, zatímco obchod, hospoda i škola byly přes kopec, v sousední střediskové obci.
Ráno jezdil do školy autobus, komu ujel, musel pěšky. Mezi opozdilci býval pravidelně i Mirek, který se mi líbil. Byl o rok starší než já. Nikdy si mě nevšímal, a tak jsem si dávala velký pozor, abych si ho také nevšímala.
Měla jsem pocit, že ho zajímám asi tak jako včerejší noviny. Přehlížel mě jak lány. Mirek býval mezi velikonočními „útočníky“ pravidelně, ale zdálo se mi, že se drží zpátky. Zpravidla stál v pozadí a mával řehtačkou, která vydávala nepopsatelně příšerný zvuk.
A mým směrem se nikdy ani nepodíval. Nejhorší bylo, že jsme se ani nezdravili. Přitom bydlel v naší ulici, jen asi o tři domy dál, a moji rodiče a jeho rodiče se kamarádili. I prarodiče byli dobrými přáteli.
Jen my dva, Mirek a já, jsme se chovali jako absolutní zoufalci. Dokonce s tím přišel i můj děda, ptal se mě, proč se s Mirkem přehlížíme. Prý mu to říkala prodavačka z koloniálu. Prý nás pozorovala v obchodě a bylo jí divné, proč si neřekneme ani: ahoj.
„Vy jste si něco udělali?“ vyzvídal děda. „On tě něčím urazil?“ To už jsem byla v pubertě a zaječela jsem: „Vůbec nic jsme si neudělali! To nemají vesničani nic jiného na práci, než šmírovat lidi?“ Ve skutečnosti mi to bylo moc líto.
Myslím to, že si mě vůbec nevšímal. Živá duše netušila, že jsem do Mirka zamilovaná. Neřekla jsem to nikomu, ani mámě, ani nejlepší kamarádce. To už mi táhlo na sedmnáctý rok. Chodila jsem na gymnázium, Mirek na průmyslovku.
Jezdili jsme vlakem, při čekání jsme na nádraží každý postávali ve své skupince a jeden druhého ignorovali. Dbala jsem na to, abych byla oblečená co nejlépe, pravda, s oděvy byl v té době trochu problém.
Naštěstí máma uměla docela dobře šít a ve volných chvílích mě to učila. Sukni jsem zvládla s přehledem, nejsnazší byla co nejkratší. A minisukně byly naštěstí v módě.
To jaro, o kterém chci vyprávět, jsem si „spíchla“ bílou sukýnku s drobnými červenými kvítky, k ní jsem nosila mámin rolák a boty na podpatku téže majitelky.
Neříkám, že to bylo vysloveně s jejím svolením. Neviděla to ráda, ale tolerovala to, občas. Nechci vypadat neskromně, ale myslím, že jsem vypadala velmi dobře. Slýchala jsem uznalá hvízdnutí ze skupinky hochů čekajících na vlak.
Mirek nic. Bylo to ztracené. Byla jsem zoufalá! Přiblížily se moje sedmnácté narozeniny a s nimi i svátky jara.
Počasí jako vymalované, z trávníku zvědavě vykukovaly tulipány, slunce se koupalo v obecním rybníku, ptáci jásali tak hlasitě, že mě to budilo ve čtyři hodiny ráno.
Ráno na Velikonoční pondělí mě rodiče i s babičkou a dědou, bydleli jsme totiž ve velkém domě mých prarodičů, pozorovali s jiskřičkami v očích.
„Zase to tvé oblíbené Pondělí velikonoční, viď?“ dělala si ze mě legraci máma, když mi nesla ke stolu čaj a míchaná vajíčka.
V proutěných mísách trůnila vejce barevná, na vrbových proutcích ve veliké váze visely na dlouhých stužkách nádherné kraslice. „A tobě nevadí, že tě taky zmlátí?“ divila jsem se. „Vždyť to nevadí ani mně,“ ozvala se vesele babička.
„Aspoň se trochu proběhnu. Je to legrace, cožpak nemáš smysl pro legraci?“ Ještě jsem ani nedojedla, a už se ozval podezřelý šramot. Zamrazilo mě. Oni se totiž nenamáhali ani zvonit, vždycky se přehoupli přes plot a plížili se k domu.
Nám ženám nezbývalo než otevřít, byli schopni rozmlátit dveře, a rozběhnout se po zahradě. Schovat se v domě nám děda zakázal, tvrdil, že by následně vznikla hmotná škoda. Majerovům ze sousední ulice takhle jednou vnikli do vilky.
Výsledkem bylo rozbité okno, dvě zrcadla napadrť, rozlomené dveře pokoje, stržený závěs a pak ještě nějaké drobnosti jako rozbité nádobí či odloupnutá omítka. A dvě lehká zranění, kdy dva mladíky pokousal rozčilený dobrman pána domu.
My ženy jsme se rozběhly po zahradě, jako když střelí do vrabců. Mám pocit, že babička uháněla dozadu k veliké borovici, ale ji bili jen symbolicky. Máma dostala solidní nářez, ale co to bylo proti mně! Všichni mě švihali, ale jeden mě řezal hlava nehlava.
K mému nebetyčnému úžasu to byl ten, který vždycky jen stával v pozadí. Mirek! I teď, s odstupem mnoha let, si říkám, že to tehdy opravdu přehnal.
I když jsem si oblékla kalhoty a mikinu s dlouhým rukávem, byla jsem sešvihaná bez přehánění do krve, dokonce se mi jednou trefil i do obličeje.
Bolestí jsem se rozbrečela. Mirek couvl, vypadal provinile. I zbylí si všimli, že něco není v pořádku. Zmizeli. Rozběhla jsem se do pokojíčku a práskla za sebou dveřmi. Do večera jsem nevyšla, oběd odmítla.
Brečela jsem nejméně hodinu. Že se nestydí, surovec! Pronikavější než bolest byl údiv. Jak to?! Vždyť si mě nikdy nevšímal! Když jsem se vrátila druhý den ze školy a otevřela učebnici, že napíšu úkol, zacinkal zvonek.
U zahradní branky stál Mirek. Vypadal tak zoufale, až mi ho bylo líto. Ten obrázek mám dodnes před očima. Teplý jarní podvečer, liduprázdná ulice. Nikde nikdo, jen provinilý kluk v džínách a teplákové bundě, s kyticí jasně žlutých narcisek.
Jako by mu slunce spadlo do náruče, tak zářily. Působil dojmem, že na mě hodí květiny a uteče. Ale přešlápl z nohy na nohu a nedbale pravil: „Promiň.“ Vzala jsem si kytici a sykla jsem:
„Dobrý.“ Těmito dvěma slovy jsme zahájili naši známost, postupem času vážnou, nyní trvající desítky let a posvěcenou sňatkem, dětmi a vnoučkem..
