Velmi jsem si zakládala na mém krásném rodinném zázemí. Připadala mi téměř ideální. Jenže člověk si nesmí malovat růžové zámky.

Je to už dvacet let, co jsem manželovi přišla na jeho šílené tajemství. Žil tehdy dvojí život, ve dvou fungujících rodinách! U nás doma byl za hodného taťku dvou dětí a vzorného manžela.

A v nedalekém městě tu samou roli hrál v rodině své nemanželské dcery Elišky. Byl to pro mě tehdy neskutečný šok. Vždyť Eliška se narodila ve stejném roce jako náš prvorozený syn Rudolf.

Skvělé mimikry

Manžel Jiří dokázal několik let vést dvojí život, aniž by jedna rodina věděla o té druhé. To, že jezdil často na služebné cesty mně, ani mojí sokyni nepřišlo nijak divné. Prostě jsme obě žili s mužem, který býval často pryč.

Jinak ale vydělával dost peněz, byl milý a děti ho přímo zbožňovaly. Prostě to s námi uměl. A já, když jsem se konečně vzpamatovala z prvotního šoku, jsem si řekla, že nic měnit nebudu.

Fungovalo to dál

Děti pomalu dorůstaly a manžel zpohodlněl. Byl čím dál tím víc u nás doma a už plnoletá Eliška jezdívala občas za tátou k nám domů. Zdálo se, že se manžel konečně usadil. I naši dva synové postupně vylétli z hnízda a my zůstali sami.

Stárnoucí manželé, poklidně čekající na důchod. Jenže to bych nesměla mít za muže Jiřího. Před měsícem to totiž na něj znovu prasklo.

Nedá mu to

Ve svých dvaašedesáti letech se stal znovu otcem! Už třetí syn se mu narodil přímo ve vedlejší ulici. Má ho s o třicet let mladší přítelkyní. Hluboce mně to ranilo. Ale i podruhé to vydržím. Necítím se na to, odejít středem.

Důstojnost je krásná věc, když má člověk kam jít. Mě by čekal malý důchod a velká samota. Když ale budeme s manželem hlídat naše vnoučata, spolu s jeho synem, bude nám nakonec přece docela veselo.

Karla M.(62), Praha