S manželem Milanem jsme byli oba hodně společenští. Celý společný život jsme měli partu kamarádů, se kterými jsme se pravidelně vídali. Začali jsme se stýkat, když jsme měli malé děti. Byli jsme mladí a rádi jsme se navštěvovali a veselili.
Jezdili jsme společně na výlety, na chalupy a návštěvy doma pořádali v pravidelných intervalech. Zvali jsme se navzájem na večeře a vždycky u toho něco vypili.
I když už se nám děti rozutekly do světa, stále se navštěvujeme i bez nich a i když jsme stárli, naše večírky nás neomrzely. Jenže z nevinného veselí spadl Milan do velkého problému.
Hledal záminky
Milan vypil z nás všech vždycky nejvíc a nikdy to na něm nebylo moc znát. Čím je starší, tím ale pití hůř zvládá a častěji hledá důvody, aby se napil. Není den, aby nepil alkohol vůbec. Alespoň pivo k večeři.
Když už jsou dvě, lehko sklouzne k dalším. A nebojí se ani ničeho ostřejšího. O víkendu je pravidlem, že se v pátek i v sobotu opije. Ať jsme se známými, na chatě nebo doma. Neříkám, že si taky nedám sklenku vína, ale Milan to přehání.
Myslím, že by měl se svým pitím něco dělat. Když ho upozorním, i když třeba jen velmi lehce nadhodím, jestli nechce radši nalít džus, pohádáme se jako psi. Milana neodradí ani to, že máme na starosti vnoučata. Nevadí mu, že ho vidí opilého. Nedokáže se ani před nimi kontrolovat.
Byl, jak zákon káže
Jednou jsme hlídali čtyřletou Emu a šestiletého Matěje od dcery. Moc se těšili na víkend s babičkou a dědou. Milan se před nimi opil do hrozného stavu.
Nejenže strávil v hospodě celý večer i noc, ale usnul venku na lavičce a ráno se zase rovnou vrátil na místo činu, aby si dal vyprošťováka.
Jenže neskončilo u jednoho a v poledne byl, jak zákon káže. Museli jsme si pro něj dojít, jinak by snad v hospodě zůstal navždy. Děti jsem nemohla nechat samotné doma, tak byly všeho svědky.
„Dědo, pojď už domů,“ snažili se ho Ema s Matýskem přesvědčit, ale děda nemohl ani stát na nohou, natož jim něco odpovědět.
Styděla jsem se za něj a bylo mi trapně před vnoučátky. Jen doufám, že na otřesný zážitek brzy zapomenou.
Vysmál se mi
Snažila jsem se Milana přesvědčit, že má s pitím problém a měl by to řešit u odborníka. Nepochodila jsem, samozřejmě.
Nejdřív se mi vysmál, a když viděl, že to myslím vážně a chtěla bych ho dostat na léčení, zhádali jsme se tak moc, že jsem nakonec radši ubrala.
Bála jsem se, aby nebyl agresivní. Nebyl. Bouchl dveřmi a zmizel do hospody. Měl další důvod dát si panáka. Nevadilo mu, že není ani poledne. Odjel autem do vedlejší vesnice, abych si pro něj nemohla dojít.
A to byl vždycky průšvih. Dlouho se nevracel, ani po setmění ještě nebyl doma. Měla jsem strach, aby se nevrátil domů opilý autem, a zároveň jsem nechtěla, aby tam vypíjel do noci.
Zase by pak někde usnul, ráno zašel na jedno na spravení a kolotoč se točí dál… Poprosila jsem jednoho kamaráda z naší party, aby mě za ním svezl, abych ho mohla odvézt domů.
Byl to zlatý člověk a nejel se mnou pro Milana poprvé. Milan ale v hospodě ztropil scénu. Odmítal mi dát klíčky od auta, odmítal jet domů. Křičel na mě i na souseda, sprostě nadával a neustoupil, i když už i všichni štamgasti stáli na mé straně.
Tento hospodský výstup skončil tak, že výčepní zavolal z nedalekého města na záchytku, aby si pro něj přijeli. Musela jsem souhlasit, na Milana nic jiného neplatilo.
Nikdo s ním nehne
Od té doby skončil můj muž na záchytce ještě několikrát. Tam mu lékař doporučil léčení, ale Milan má prý pití pod kontrolou. „Kdybych nechtěl, tak nepiju. Můžu kdykoliv přestat, jenže nechci,“ vysvětluje mi hloupě svou teorii.
Nehne s ním nikdo. Dcera i syn se také snažili přimět ho o tom aspoň přemýšlet, ale Milan se cítí zdráv a léčení odmítá. Bez jeho souhlasu ho tam nedostaneme. Snažíme se přesvědčit soud, aby mu léčbu nařídil.
Jenže to vyžaduje zásadní důvody – agresivitu, úpadek rodinného života nebo nějaký průšvih typu zavinění autonehody pod vlivem alkoholu. Doufáme, že se nic tak závažného nestane, na druhou stranu je to asi jediná možnost, jak ho dostat na odvykačku.
Jiřina P. (60), Bakov