Člověk nemusí mít pocit viny, aby trpěl nočními můrami.  

Před sedmi lety to bylo naposledy, kdy jsem řídila auto. Řidičský průkaz sice nadále mám, ale to, co se mi stalo, způsobilo, že už si za volant nikdy nechci sednout.

Vjel tam na poslední chvíli

Byla jsem vždycky spíš sváteční řidičkou, do práce jsem raději jezdila městskou dopravou. Toho dne jsem ale zaspala a tak jsem využila toho, že manžel byl nemocný a jela jsem naším autem.

Nijak zvlášť jsem nespěchala, dávala jsem vždycky přednost opatrnosti před rychlostí. Na jedné křižovatce, když jsem se rozjela na zelenou, mi ale nedal přednost vůz, který se obrovskou rychlostí řítil na poslední chvíli.

Náraz do pravého boku otočil moje auto kolem své osy. Měla jsem z toho šok, ale jinak se mi skoro vůbec nic nestalo. Následky pro posádku toho auta, co jelo na červenou, byly ale tragické. Kromě řidiče v něm cestovalo i malé dítě a to nebylo připoutané.

Zatímco řidič odnesl nehodu zlomeninami, jeho synek v nemocnici zemřel. To jsem se dozvěděla až zpětně.

Měla jsem výčitky

Na tragické nehodě jsem nenesla vůbec žádnou vinu, ale přesto jsem ten obraz měla stále před očima. Neustále jsem viděla, jak mě řidič, který jel za mnou, vyvádí z mého auta ven, a jak v druhém havarovaném vozidle leží bezvládné, zakrvácené dětské tělíčko.

Do práce jsem samozřejmě ten den už nešla – nebyla jsem ale schopná se vzpamatovat celý další měsíc. Naprosto jsem se zhroutila, i když mě všichni ujišťovali, že to přece nebyla moje vina. Několik měsíců jsem musela brát antidepresíva.

V duchu jsem si vyčítala, jak jsem zaspala, a ptala jsem se sama sebe, jestli jsem opravdu musela jet toho rána autem. Vím, že je to nesmyslná otázka, jenže já si ji kladu dodnes.

Z toho traumatu jsem se postupně dostala a znovu se vrátila do normálního života, občas mě ale stále probouzí noční můry.

Dagmar K. (57), Praha