Naše dcera Aneta byla neskutečně živé a veselé dítě. Hotový pytel blech. Už v první třídě jsme ji dali do sportovního kroužku. Pohyb ji bavil, navíc nebyl sport, který by jí nešel.

Největší talent, alespoň podle trenérky, měla na tenis. Po dlouhých debatách jsme ji nakonec v páté třídě nechali přeřadit na speciální sportovní školu. Stála o to tak moc, že jsme jí to nedokázali odmítnout.

S přestupem pro nás začal kolotoč soustředění a turnajů. Držet dítě ve vrcholovém sportu je navíc pořádně drahé. Nebýt babiček a dědečků, asi bychom to nezvládli. Ale zdálo se, že máme doma budoucí sportovní hvězdu.

Začalo to banální nemocí

Týden po čtrnáctých narozeninách dostala Aneta chřipku. Nemoc se táhla, dostávala se z ní hodně dlouho, ležela přes dva týdny a ani pak jí nebylo úplně dobře.

Lékařka, která se o ni starala, si to vysvětlovala tím, že dcera byla před nemocí v náročném tréninku. Jenže pak si Aneta začala stěžovat, že nějak špatně vidí na pravé oko. To už jsem se opravdu lekla.

Manžel mě utěšoval, ať nešílím, ale bylo vidět, že má také strach. Na očním dceři nic nezjistili, postarší pan doktor jen vrtěl hlavou. „V oku to určitě není. Pošlu vás za svým známým na neurologii.

Byla ohromně statečná

Zavolám mu, zajedete za ním hned dneska. A neděste se. Možná jsou to jen potíže se zrakovým nervem. On na to určitě přijde…“. Jenže potíže se zrakovým nervem to nebyly. Pan profesor Anetu prohlédl a pak se rozjelo kolečko vyšetření.

Na konci nás čekal nemilosrdný verdikt. Roztroušená skleróza.  Musela jsem se držet kvůli Anetě, ale bylo mi příšerně. Tak zlá nemoc a u tak mladé dívky. Navíc se to nedá ani vyléčit. Vždyť bude muset skončit se sportem! Co bude dělat?

Když přijde o to, co má tak ráda? A jaká ji čeká budoucnost? Aneta nás ale všechny překvapila. Ten den, kdy nám oznámili, co jí je, proplakala. Ale už druhý den za námi přišla s tím, že má plán, co bude dělat.

Bylo jí jasné, že bude muset sportovní školu opustit. Řekla nám, že by chtěla jít na ekonomku, aby měla šanci, že hned po škole najde práci. A že by byla ráda, kdybychom jí pomohli s přípravou na přestupové zkoušky. Byli jsme v šoku.

My se z té špatné zprávy, že je dcera nemocná, ještě nevzpamatovali a ona už měla jasno, co bude dělat dál. Prostě bojovnice. Nemoc ji nechávala nějaký čas v klidu, pak zase udeřila.

Aneta se občas vztekala, občas to brala s pozoruhodným klidem, ale nelitovala se. Na nové škole se rychle uchytila a dokázala ji vystudovat s vyznamenáním. Když jí to její stav dovolil, sportovala a chovala se jako by byla zdravá.

Navíc už ve třetím ročníku si našla přítele. Radek byl skoro o šest let starší, studoval na FTVS na trenéra. S Anetou vypadali jako dokonalý pár. Trochu nás ale zaskočilo, když nám dcera těsně po maturitě oznámila, že se bude vdávat.

Chtěla se vdávat

„Neměla by sis to rozmyslet? Já vím, že to máš všechno promyšlené. Ale jste mladí a kdoví, co vám život chystá. Můžete být spolu, ale svatba?“ Dceřina odpověď mě zasáhla. Řekla mi, že by ráda měla dítě.

Že je odhodlaná vzdorovat své nemoci co to půjde, ale že moc dobře ví, že její čas je omezený. Proto nechce nic odkládat. Svatba byla velká, veselá, Aneta s Radkem si pozvali spoustu přátel a kamarádů.

I nám se skoro podařilo zapomenout na to, že nevěstě osud nerozdal úplně nejlepší karty. Věřili jsme, že jí třeba bude štěstí přát a nemoc na léta usne. Stává se to.

A po svatbě to vypadalo, že je to možná i Anetin případ.  Lékaři jí těhotenství příliš nedoporučovali. V tomhle si ale nechtěla nechat říct.

Nekompromisně nám oznámila, že dítě s Radkem chtějí a udělají pro to všechno. Přesně na den za rok po svatbě nám oznámila, že čeká miminko. Těhotenství probíhalo v pohodě, všechno se zdálo být v pořádku.

Když si malého Lukáška přivezli z porodnice, zářili Aneta a Radek štěstím. Jenže neuplynuly ani tři týdny a nemoc udeřila. Aneta se ráno probudila a zjistila, že nemůže hýbat levou polovinou těla.

Záchranka ji okamžitě odvezla do nemocnice, malého jsme vzali k sobě my. Aneta musela na infuze, dostávala silně léky, takže ani nemohla odstřikovat mléko pro Lukáška. Bylo to hodně těžké.

Takovou zradu nikdo nečekal

Tak těžké, že to Radek nezvládl. Nám nic neřekl, ale když byl za Anetou v nemocnici, oznámil jí, že na to nemá. Že se nedokáže starat o nemocnou ženu a miminko. Že nedokáže žít s tím, že mu manželka může za pár let zemřít.

Nechápali jsme s manželem, jak může být tak zbabělý a bezcitný, a navíc ještě nezodpovědný. Šok z takové zprávy mohl Anetě strašně ublížit. Když nám to řekla, bylo vidět, že je strašně zklamaná, ale neplakala. Z nemocnice se stěhovala rovnou k nám.

Chová se jako hrdinka, nedává na sobě nic znát. Chlapečkovi už jsou dva roky, vzorně se o něj stará a nebrání Radkovi v tom, aby se se synkem vídal. Nám s manželem ale může puknout srdce. Nemůžeme nevidět, jak moc Anetu Radek zklamal.

Přátel má pořád spoustu, ale dává si velký pozor, aby k někomu nepřilnula víc. Strašně nás mrzí, že kvůli tomu zbabělci zůstává sama.

Milena (63), Strakonicko .