Moje dcera byla krásná a nadaná inženýrka. Bohužel ona si to o sobě nemyslela a v tom byl ten hrozný problém. Pomoc jsme ji nedokázali a já si to budu do smrti vyčítat.

Takto jsem si tedy oslavu třicátých narozenin mé jediné dcery nepředstavovala ani v tom nejstrašnějším snu. Z propadlého obličeje na mě hleděly dvě oči. Chladné a bez zájmu. Všude kolem Jarky byly nějaké přístroje a hadičky.

Ale všem nám bylo už jasné, že ona ten boj vzdává. Vždy byla vysoká, zdatná, zdravá ženská krev a mlíko. Teď vážila pouhých 22 kilogramů.

Nikdy si nestěžovala  

Jaruška byla vždy velmi chytré a aktivní dítě. Dobře se učila, hrála na klavír a chodila na plavání. Mysleli jsme si s manželem, že je spokojená. Měla i nějaké kamarádky. A hlavně, nikdy si nám na nic nestěžovala.

Kolem puberty ale náhle nastyly problémy. Jarka začala odmítat jídlo. Ona tomu říkala zdravá dieta, my jsme tvrdili, že hladoví.

Nic jí nestačilo

Nakonec už jí nebyla žádná dieta dobrá. Předstírala, že jí. Pak chodila zvracet na záchod. Doktorka nám potvrdila naše obavy, že dcera trpí anorexií. Snažili jsme se jí pomoci. Dovedli k lékaři, psychologovi.

Domlouvali jí. Nakonec se zdálo, že to vše zabralo. Jarka se dostala na její vysněnou vysokou školu a vypadala zcela spokojeně. Byla to pěkná, dost štíhlá, mladá slečna. Stále jí to ještě slušelo a kluci se za ní otáčeli.

Stále sama

Přesto zůstávala Jarka stále sama. Nechápala jsem, že nemá přítele. Když jsem se jí na to jednou zeptala, jen mávla rukou, že ji nikdo nechce. Pak jsme se tomu obě zasmály. Ale k smíchu to rozhodně nebylo.

Jarka tím zřejmě hodně trpěla. A já si to vůbec neuvědomila. Jarka už s námi nebydlela. Pracovala ve vzdáleném městě a tak jsme si hlavně telefonovali. Za námi se dostala na návštěvu tak jednou za měsíc. Někdy ani to ne.

Měla jsem strach

Pokaždé, když přijela, byla hubenější a hubenější. Měla jsem o ni hrozný strach. Domlouvala jsem jí. Ona u nás ale doma vždy celkem slušně jedla. Jednou se zase pěkně naobědvala. Jenže pak se jí udělalo tak strašně zle, že jsme volali záchranku.

Skončila v nemocnici. Celá zežloutla, měla téměř nehmatatelný puls. Lékaři jí dali nakonec dohromady. A Jarka nám slíbila, že bude jíst normálně.

Noční telefonát

Jednou v noci nás s manželem vzbudil telefon. Volali z nemocnice, že tam přijali naši dceru a nevypadá to s ní moc dobře. Jaruška totálně zkolabovala, jenom ležela, neschopná pohybu. Byla strašlivě vyhublá.

Lékaři měli strach, že nepřežije noc. Tu sice přežila. Ale její stav se nadále zhoršoval. Stále hubla a začala být naprosto apatická. Vůbec s nikým už nechtěla mluvit. Lékaři dělali opravdu co mohli, ale zázraky bohužel neumí.

Když chybí vůle žít

Tím zázrakem by bývalo bylo, kdyby dcera začala o svůj život bojovat. Jenže ona už nechtěla. Často řičela. „Já už chci konečně umřít!“ Rvalo mi to uši, srdce, byla jsem na pokraji svých sil.

Teprve teď jsem pochopila, jak strašně sama sebe nenáviděla. Nenáviděla svoje tělo, sebe. Proto k sobě nepouštěla žádné přátele, nenašla si partnera a teď odmítala i nás, své rodiče. Zemřela uprostřed noci na celkové selhání organizmu. Seděla jsem vedle její postele a držela ji za ruku.

Vendula Š. (56), Břeclav