V hlubokém lese můžeme potkat bytosti, které s námi mají hodně špatné úmysly!

Moje nejlepší kamarádka Lenka měla chatu na docela odlehlém místě. Dokud byla ještě vdaná, jezdili jsme tam s manželem oba dva.

Po bouřlivém Lenčině rozvodu, u kterého jsme se s mým mužem neshodli na tom, kdo z toho měl hlavní vinu, jsem na té chatě pobývala občas jen já s Lenkou.

Dvě samotné ženské v lese na kopci, to asi nezní moc bezpečně, ale my jsme se ani moc nebály a ten víkend jsme tam vždy nějak přežily. Jednu sobotu jsme ale prožily něco naprosto hrůzného a neuvěřitelného!

Vzaly jsme to zkratkou

K chatě bylo napojeno elektrické vedení. Onu sobotu se stalo, že se někde něco porouchalo a elektřina nešla. Rozhodly jsme se tedy jít s Lenkou lesem dolů do vesnice, vzdálené asi čtyři kilometry a tam se v místní hospodě najíst.

Věděly jsme, že tam dobře vaří a Lenku tam znali už dlouho. Mohly jsme jít po silnici, ale Lenka prohlásila, že půjdeme zkratkou. Ta cesta bude sice prý trochu krkolomná, ale ušetříme hodně času. Neviděla jsem v tom problém.

Občas jsme musely opravdu skoro sbíhat ze svahu, braly jsme to ovšem jako dobrou zábavu. Dvě paničky ve středním věku blbnou v lese jako malé holky. Pak nám ale najednou začal mizet úsměv z tváří.

Ačkoliv se Lenka tvářila, že okolí dobře zná a ví, kam jdeme, musela přiznat to, co jsem já cítila už dávno – že jsme zabloudily. Zjistily jsme, že náš orientační smysl vůbec není tak dobrý, jak jsme si myslely.

Jeho hlas nás vylekal

Byly jsme v takové malé roklince, kam skrze stromy neprosvítalo moc světla. Pokoušely jsme se vydat na jednu nebo druhou stranu, ale po pár metrech jsme vždy zjistily, že jsme u skály nebo hustého křoví.

Na to, abychom se šplhaly zpátky do prudkého svahu, jsme se moc necítily. Naše nadšení vystřídaly obavy. A pak jsme obě s Lenkou náhle vykřikly strachem – to když se zničehonic ozval kousek od nás mužský hlas. Rychle jsme se otočily směrem, odkud přicházel.

Spatřily jsme celkem sympatického vousatého muže v myslivecké uniformě a oddechly jsme si. To bude naše záchrana! Nemusely jsme ani nic vysvětlovat. Sympaťák nám pokynul, ať jdeme za ním. Poslechly jsme a následovaly ho.

Vedl nás po úzké cestičce, kterou jsme předtím kupodivu neviděly. S důvěrou jsme kráčely za ním. Pochybnosti se nás ale začaly zmocňovat už po pěti minutách.

Víme, kdo to asi byl!

Lenka mi pošeptala, že tady to vůbec nezná a bůhví, kam nás ten myslivec vede. Cestička mířila mezi dvě skály a skoro to vypadalo, že se v nich ztrácí. Připadalo mi, že i když sem nesvítí slunce, je kolem čím dál větší horko.

Kamarádka se pak dotkla jedné ze skal a ucukla. Pošeptala mi, že ta skála je rozpálená. Zatímco muž pokračoval do úzké průrvy, kam cesta vedla, my jsme se rozhodly utíkat nazpátek. Až po chvíli na nás myslivec zavolal, ale to už jsme opravdu běžely.

Lenka mi později řekla, že celou dobu svírala v dlani přívěšek s křížkem, který si strhla. Muž nás naštěstí nepronásledoval. Les kolem se ale stával opět známějším a nakonec jsme po další půlhodině bloudění našly ten správný směr.

Když jsme pak prožitou hrůzu v klidu rozebíraly, shodly jsme se na tom, že tím myslivcem byl čert nebo ďábel, který nás chtěl odvést do pekla. I když to znělo šíleně, všechno tomu odpovídalo: jeho vzhled, to, jak cesta klesala a kolem bylo stále větší horko.

A Lenka dodala, že to, co považovala na myslivcově hlavě za nakroucené kadeře vlasů, mohly být malé rohy. Musím přiznat, že na tu chatu jsem za Lenkou už nikdy nejela – a ona sama jí do čtvrt roku po naší příhodě raději prodala!

Tereza Š., (47), Mělník