O kamarádce jsem si myslela, že jen trpí stihomamem. Její noční můry o vlastní smrti se ale nakonec naneštěstí vyplnily.

S Kamilou jsem se seznámila na vysoké škole. Byla to moc fajn holka. Hned se z nás staly kamarádky. Během studijních let jsme spolu ledacos zažily – chodily jsme na různé večírky, dohazovaly jsme si kluky, a taky jsme společně byly na dovolené v Maďarsku. Úspěšně jsme odpromovaly, a pak se naše cesty na čas rozešly.

Změnila se

S Kamilou jsme na sebe náhodou narazily až o několik let později, když nám bylo oběma pětatřicet let. Málem jsem ji nepoznala. Vždycky to byla veselá holka, plná optimismu a dobré nálady, proto mě její chování úplně zarazilo.

Vypadala ustrašeně, nesoustředěně, v očích měla paniku. Když jsem ji oslovila, polekaně se na mě otočila a vytřeštila oči. „Ahoj Kamčo,“ pozdravila jsem ji. „To jsem já, Alice. Chodily jsme spolu na školu, pamatuješ?“ Kamila potřásla hlavou a slabě se usmála.

„Jak se máš?“ pokračovala jsem. „Nechceš zajít na kafe?“

Zlé sny

Kamila nejprve trochu protestovala, ale nakonec se mnou do kavárny šla. Nad šálkem horké voňavé kávy mi vylíčila, jak uplynulé roky žila. Přestěhovala se do Prahy, dvakrát se vdala a dvakrát rozvedla.

Děti žádné neměla. Teď se vrátila zpátky do Plzně, kde dočasně bydlí u sestry a hledá si práci a bydlení. Podívala jsem se na ni a všimla jsem si, že má ve tváři velice ustaraný výraz. „Tebe něco trápí, že ano?“ zeptala jsem se.

Kamila přikývla. „Mám už několik měsíců děsivé noční můry. Zdají se mi sny o tom, jak se topím, volám o pomoc, ale nikdo nepřijde,“ svěřila se mi. Pak mě vzala za ruku a upřeně se mi zadívala do očí. „Alice, bojím se, že zemřu!“

Podivné nehody

Myslela jsem si, že má jen špatné období a že všechno až příliš prožívá. O týden později mi však Kamila, celá rozrušená, volala. Prý byla plavat v bazénu a dostala křeče do nohou.

„Opravdu jsem se začala topit, ale naštěstí tam bylo hodně lidí, kteří mi pomohli a dostali mě ven.“ Od té doby už plavat nechodila. Další nehoda ale na sebe nenechala dlouho čekat. Přihodila se jí ve sprše. Udělalo se jí nevolno a omdlela. Našla ji tam sestra a zavolala záchranku.

Předtucha se naplnila

Od toho dne se její psychický stav ještě více zhoršoval. Kamila začala trpět paranoiou. Ať šla kamkoli, ať dělala cokoli, bála se, že zemře nebo že jí někdo ublíží. Její předtucha se nakonec bohužel vyplnila.

Kamila se o pár měsíců později utopila v jezeře, kam spadla za nejasných okolností. Dodnes se sama sebe ptám, zda si kamarádka svůj osud předpověděla, nebo zda to všechno byla jen souhra zvláštních náhod.

Alice M. (42), Plzeň