Z velkého domu do bytu jsme se přestěhovali proto, abychom měli klid a neměli tolik starostí. To jsme ale nevěděli, že se vedle nás nastěhují šílení manželé, kteří nám budou nadávat a dělat naschvály.

S mým druhým manželem Vladimírem jsme hned po svatbě začali žít v jeho domě, kde s námi bydlela i jeho maminka.

Nebyl to pro mě žádný problém, byla jsem naopak ráda, že máme hodně prostoru, protože já si přivedla z prvního manželství dvě divoké holčičky a Vladimír měl také z předešlého vztahu dvě děti, které k nám jezdily na víkendy, a tak býval dům neustále plný dětského smíchu a zlobení.

Než se nastěhovali, byli jsme šťastní

Pak nám ale všechny děti odlétly z hnízda, a navíc má tchyně zemřela a nám přišlo zbytečné být v tak obrovském domě sami.

Udělali jsme to tak, že si dům vzala jedna z Vladimírových dcer, vyplatila své sourozence a my si koupili menší byt, který nám naprosto vyhovoval. Oba jsme si navíc začali procházet zdravotními problémy, a tak bychom se o dům ani nedokázali pořádně starat.

Všechno bylo v pořádku, dokud se vedle nás nenastěhovali naprosto šílení sousedé, kteří začali nejen nám, ale i dalším lidem v domě dělat peklo ze života.Nejdříve to začalo nemístnými poznámkami, když jsme se míjeli na chodbě.

To by člověk ještě nějak přešel, ale když už začali být opravdu sprostí, měla jsem toho plné zuby. A to jsem ještě nevěděla, co nás čeká. Nedokázala jsem pochopit, jak mohou být lidé po padesátce tak nevychovaní a sprostí. A to nejen soused, ale i jeho manželka.

Každý večer jsme navíc přes zeď slyšeli, jak se hádají, a dokonce si vyhrožují, jak se zabijí. No, bylo to opravdu nepříjemné soužití. Když ale do mě soused jednou schválně strčil a já spadla, už jsme to nevydrželi a šli to nahlásit na policii.

Bývalého kolegu policie nepotopí

Bohužel nám to nebylo nic platné. Dozvěděli jsme se totiž, že náš soused u policie kdysi pracoval, a jeho bývalí kolegové ho za žádnou cenu nechtěli potopit. Strážníci s námi sice vše sepsali, jenže se nestalo vůbec nic.

A soused? Ten ještě přitvrdil. Schválně nám ničil dekorace na chodbě, více a více nám nadával a křičel na nás z okna.

Žijeme teď každý den ve strachu, co všechno nám může udělat, ale dokud se nestane nic vážného, víme, že je to policii jedno. Dokonce přemýšlíme o tom, že byt prodáme a půjdeme bydlet někam jinam.

Dagmar T., 58 let, Chomutov