Mám to jako zpestření důchodu. A moc mě to baví. Vlastně jsem se od jeho narození čekala na tyhle chvíle.
Hrajeme si spolu i na indiány, to dělám indiánskou babičku, to mi docela jde. Ale Tomášek nejraději závodí. Má autodráhu, která mi moc nejde a autíčka řízená rádiem, kde také prohrávám.
Ale ani ne tak, jako, že bych to hrála, jak se dělává, že děti necháte raději vyhrát než aby bulely. Prohrávám, protože je je Tomáš prostě lepší.
Moje šance
Když ale vytáhne Člověče, nezlob se, cítím, že přichází moje chvíle. Tady nejde o mrštnost prstů, ale o štěstí, že vám budou padat dobrá čísla. To je moje šance. A on by to Tomáš poznal, kdybych tady švindlovala v jeho prospěch.
Na tom klukovi se mi líbí, že umí i prohrávat. Nese tu hru s výrazem urputného bojovníka s přesvědčením, že se mu podaří vyrovnat skóre.
To je štěstí
„Babi, jak se hází šestka?“ zeptá se, když nasazuji jednu figurku za druhou. „Takhle,“ hodím kostkou a padne zase šest. Bere si kostku do ruky, hodí a ona padne jednička. Kroutí hlavou. Hodí znovu a je tam pětka.
„To chce trénink,“ radím mu, jenže on vrtí nesouhlasně hlavou. „Máš víc štěstí…“ zarazí se. To si totiž uvědomí, co mu říká jeho máma, když se nějak zraní. „Máš víc štěstí než rozumu!“ kárává ho. „Mám prostě štěstí a tečka,“ uklidním vnuka a usměji se. Zamrká očima.
Vyhraje
„Také se dočkáš,“ povzbuzuji vnuka k dalšímu hodu. A skutečně mu padla šestka. Radostně vyjekl. „Mám víc štěstí než rozumu,“ pronese vážně. A pak se zamyslí. „Až to dohrajeme, dáme si autodráhu?“ zeptá se. Vím, chce si zavýskat jako vítěz.
Vím, že mě zase porazí, ale alespoň se mu bude lépe usínat s tím pocitem vítěze.
Martina K. (63), Písek