Při zpětném ohlédnutí za svým životem občas vidíme, že jsme mohli být šťastní už dříve.

Můj příběh začal už před mnoha lety, když jsem byla mladá. Tehdy jsem studovala na střední škole a bydlela na internátu. V našem městě se konalo setkání mládeže za účasti známých umělců. Za mnou měl navíc přijet můj tehdejší kluk.

Petr byl sice mojí první láskou, ale náš vztah nebyl nic moc a já věděla, že brzy skončí. Přítel to pochopil dřív a nakonec ani nepřijel. Mrzelo mě to hlavně proto, že „kopačky“ jsem chtěla dát já jemu jako první.

Náhradník ho předčil

Nakonec Petr poslal alespoň vzkaz. Na vrátnici internátu na mě čekal jeho kamarád, kterého jsem neznala a vyřídil mi, že už s dosavadním přítelem nemám počítat. Hlavu jsem si tím nelámala.

Petrův kamarád, který se jmenoval Martin, mi pak řekl, že se diví, jak někdo může nechat takovou pěknou holku. S kamarádkami jsme ho přemluvily, aby šel s námi na koncert, že ho tam nějak propašujeme. To se nám podařilo.

Martin seděl vedle mě a hodně jsme si povídali. Po koncertu mě doprovodil k internátu. Líbil se mi čím dál víc, a když navrhl, že bychom si mohli druhý den někam vyjít, byla jsem vděčná. Sama bych neměla odvahu pozvat ho na schůzku.

Rande druhý den uběhlo jako voda. Bylo nám spolu krásně. Při loučení mě něžně políbil na ústa. Pak se jeho polibek proměnil ve vášnivý. Celý následující týden jsem na Martina myslela a čekala, zda se ozve.

K mému překvapení na mě čekal na nádraží v mém bydlišti. Zval mě na chatu svých rodičů. Doma jsem se vymluvila, že jedu s kamarádkami pod stan. Na té chatě jsem si definitivně uvědomila, že Martin je ten pravý kluk pro mě. A věděla jsem to i celý další rok a půl, kdy jsme spolu chodili.

Konec a nové setkání

Pak se stalo něco, co jsem nechápala. Martin nepřijel, nenapsal a nebyl k sehnání. Po nějakém čase jsem zjistila, že s rodiči emigroval. Dlouho jsem byla zdrcená, ale život šel dál a můj bývalý milý o sobě vůbec nedal vědět. Za dva roky jsem se provdala.

Manžela jsem měla ráda, ale ne tak jako Martina. S přibývajícími léty se můj muž měnil, stal se sobeckým, a když po listopadu 1989 restituoval majetek, myslel si, že je pánem světa.

Naše manželství skončilo, já jsem žila s dcerami ve městě, zatímco nyní již bývalý manžel se odstěhoval na venkov. Po několika letech jsem jedno sobotní odpoledne zamyšlená tlačila kočárek s vnoučkem, když tu mě najednou na ulici někdo oslovil křestním jménem.

Až ve mně zatrnulo, jak mi ten hlas byl povědomý. Stál přede mnou elegantní muž s prošedivělými vlasy. Usmíval se a ptal se, jestli se tak změnil, že ho nepoznávám. Byl to on, Martin, jen o hodně starší. Připojil se ke mně a povídal o svém životě.

Řekl mi, že tenkrát se neozval, aby mi nekomplikoval život. Nyní bydlí v Holandsku a nedaleko našeho města koupil chalupu, protože se mu stýskalo po domově. Zůstal svobodný. Měl sice nějaké dlouhodobé vztahy, ale vždy nějak nešťastně skončily.

Proč se to nestalo dřív?

Scházeli jsme se pak s Martinem skoro každý týden a za pár měsíců mi navrhl, abych si ho vzala. Obě dcery na mě naléhaly, abych neváhala a jeho nabídku přijala. Nevěděla jsem nejprve, co mám dělat a jak se rozhodnout.

Bylo mi jasné, že život s Martinem bude lepší než život s mým bývalým manželem, který měl nakonec rád jen sám sebe. Měla jsem strach začínat v tomhle věku znovu a ještě v cizí zemi, kam bych Martina následovala.

Nakonec jsem se nechala přesvědčit a dnes žiji střídavě se svým druhým manželem nedaleko Rotterdamu a nebo na chalupě v Čechách. Jsem opravdu šťastná, i když jsem si na to musela vlastně skoro celý život počkat. Jen občas mě mrzí, že mě tohle štěstí nepotkalo o hodně dřív.

Dana K., (55), Písek