Je to hrozný pocit, když zjistíte, že vás už nikdo nepotřebuje, že jste zbyteční. Když mě ta úzkost přepadla, vstoupila mi do života bytost, která mi radost vrátila.

Doufala jsem, že tuhle větu nikdy ne­uslyším: „Je mi líto, ale musíme snížit stavy.“ Šéfová se na mě dívala přes brýle a měla ten svůj bleděmodrý pohled hyeny nad mršinou. Sklonila jsem hlavu. Tohle jsem si nezasloužila. Manžel z mého propuštění nadšený nebyl.

Měl strach, jak vyjdeme s penězi a hlavně jak to ponesu psychicky. Práce byla mou životní náplní. Do měsíce po propuštění jsem měla doma všechno dvakrát přerovnané a do duše se mi vkrádal nezadržitelně smutek.

Dny se podobaly jeden druhému a čas se nepříjemně vlekl. „Tohle se mi nelíbí, holka,“ začal můj manžel najednou večer u televize. „Špatně spíš a ztrácíš zájem o to, co se děje. S tím musíme něco udělat.“ Napadlo mě, že můj akční muž něco bláznivého vymyslí. A moje tušení mě nezklamalo.

Můj muž činu

Druhý den vrazil Vojta domů jako velká voda. „Nesu ti někoho, kdo tě bude potřebovat,“ vykřikoval už ve dveřích a vzápětí položil na stůl košík. Ještě ani nedomluvil a zpod látky, kterou byl koš zakrytý, vykoukla střapatá hlava s bystrýma očima.

Z tlamičky vykoukl dlouhý jazyk, který se třepotal žízní. To nemůže být pravda! Křičela jsem si sama pro sebe v duchu. „Pes? Já potřebuju práci a lidi, ne nějaké chlupaté nadělení,“ zafuněla jsem vztekle. Skoro jsem se rozplakala.

Můj muž ale už vytahoval huňaté stvoření z košíku. „Je z útulku. Našli ho sraženého na silnici a zdá se, že špatně slyší, ale jinak je to fešák a moc hodnej. Přece bys ho nevyhnala, víš, co si už prožil, chudinka?“

Žolíkovi, jak jsme začali pejskovi říkat, jeho handicap vůbec nevadil. Strašně rád se předváděl a procházky miloval.

I práci našel

Byl to komediant a společník. Díky němu jsem se seznamovala na potkání, stačilo jen jít Žolíka venčit. „On je takový společenský…,“ řekla mi jednou paní, kterou jsem znala jen od vidění, nikdy jsme se spolu nebavily.

Žolík si ji vyhlédl a nedal jinak, než že ho bude drbat za ušima. „Nechtěla byste s ním někdy zajít k nám? Pracuju ve speciální třídě, léta k nám chodili pejskové na canisterapii, ale teď na to v rámci šetření nejsou peníze…“

Domluvily jsme se. Za dva dny se už Žolík nadšeně mazlil s dětmi. Když jsem viděla, jakou dělá radost, bylo mi jasné, že mám výjimečného psa. Cítila jsem se najednou zase užitečná.

S Žolíkem jsem začala chodit k těm dětem pravidelně a nakonec tam úplnou náhodou získala práci v kanceláři, když odešla sekretářka do důchodu.

Vlasta (69), Žatec