Po ošklivém úrazu se ze mě stal invalida. Chvíli jsem se litovala. Pak jsem se s tím ale odmítla smířit.

Tak tahle medaile konečně zkompletuje moji sbírku. Zlatou jsem dodnes neměla. Je to vlastně konečný cíl, který jsem si vytyčila. Jenže nejde tady vlastně vůbec tak o medaile. Ale to o to všechno, co se odehrálo a odehrává kolem.

Nejsem závodní sportovec, není mi dvacet a už vůbec nejsem zdravá. Ale celý život si pořád kladu nějaké dost vzdálené cíle s tím, že je nakonec zvládnu. Je to takový můj životní koníček, co mě drží na nohou. A to doslova.

Manželství se nepovedlo

Když jsem odmaturovala, myslela jsem si, že to stačí. Byla jsem mladá, hloupá a zamilovaná. Vdala jsem se a pořídila si rychle za sebou tři děti. Z dětí jsem měla sice radost, zato manžel se ukázal jako někdo jiný, než jsem očekávala.

Doma moc nepobýval, s ničím nepomohl a choval se dost hrozně. Na nervy mu lezly jak rozdováděné děti, tak moje výčitky, že s ničím nepomůže. Začal být agresivní. Tehdy jsem překonala strach z toho, jak se uživím sama se třemi dětmi a rozvedla jsem se.

Studium velká výzva

Tehdy jsem si také uvědomila, jak velkou chybu jsem kdysi udělala, když jsem nešla studovat. Rozhodla jsem se to proto napravit a přihlásila se na školu. Bylo to opravdu tvrdých pět let. Přes den v práci, pak péče o děti, po nocích studium a o víkendech škola.

Kolikrát jsem s tím už chtěla praštit, ale pak jsem si vždy znovu dokázala poručit jít dál, nevzdávat to. Ten pocit, když jsem stála mezi studenty při práci jako úspěšná absolventka za to stál. Viděla jsem i moje děti, jak jsou na svou mámu pyšní. To byla ta největší odměna.

Několik klidných let

Děti už dospívaly, já jsem získala nové dobré místo. Našla jsem si také Evžena, přítele, se kterým mi zase po letech bylo dobře. Život tak pěkně a klidně plynul. Byl to ale jen klid před bouří, na kterou z nás nikdo nebyl připraven.

Přesto se to stalo ten krásný podzimní den, kdy jsem jako vždy šla do práce. Chodila jsem zásadně pěšky, abych si aspoň trochu udržovala kondici.

Byl opilý a agresivní

Nasadila jsem své rychlé tempo a blížila se k poslednímu přechodu. Najednou jsem ucítila prudký náraz a pak přišla tma. Teprve v nemocnici jsem se dozvěděla, že mě srazilo auto. Ještě před přechodem vjel oilý řidič na chodník, kudy jsem zrovna šla.

Chtěl ujet, ale lidé ho zadrželi. Bohužel mezitím mě řidič stačil přejet nohy ta a pak ještě jednou zpátky, když chtěl z místa odjet. Přežila jsem, ale přišla jsem o levou nohu.

Po šoku přišlo rozhodnutí

Docela dlouho mi trvalo, než jsem zcela pochopila všechny souvislosti a naučila se žít s myšlenkou, že jsem beznohá. Všichni mí blízcí mě ubezpečovali, jak mi budou pomáhat, jak se nemusím bát.

Jenže já se právě závislosti na druhých a jejich přílišného soucitu bála. Rozhodla jsem se proto, že zase vyrazím do boje a naučím se chodit s protézou. Byla to dřina. Hodiny radosti a také pláče, vzteku, beznaděje.

Když už jsem ale konečně začala chodit tak, že by nikdo prakticky nepoznal, že nemám nohu, vymyslela jsem něco dalšího.

Běžím o život

Napadlo mě, že bych mohla zkusit běhat. Našla jsem si partičku handicapovaných sportovců běžců a zkusila to s nimi. Šlo to. I když z počátku to spíš byla trochu rychlejší chůze. Ale pořád se to zlepšovala a já se nakonec přihlásila na své prví závody.

Ten pocit, když jsem stála na startovací dráze byl opojný. Začala jsem trénovat ještě víc a konečně si také stoupla na bednu. Byla to pronzová medaile, ale já věřila, že to dotáhnu až k tomu zlatu. A je to tady. Tím však nic nekončí. Běžím totiž o život. Dokud poběžím bude mít můj život smysl.

Květa R. (51), Brno