Můj příběh není ničím zvláštní, ani dramatický, přesto si jej velice ráda připomínám. Od našeho seznámení s Karlem uběhlo už pětašedesát let, ale rádi se máme pořád stejně.

Všechno to začalo už hodně dávno. Byla jsem mladá holka, nebylo mi ani dvacet let, a celý život jsem měla před sebou. A právě tehdy jsem na jedné zábavě poznala Karla. Byla to láska na první pohled.

Jakmile jsem pohlédla do jeho hlubokých modrých očí, srdce mi začalo divoce tlouct a okolní svět pro mě přestal existovat.

Láska až za hrob

S Karlem jsme do sebe byli hotoví blázni. Pořád jsme byli spolu. Procházeli jsme se ruku v ruce po parku, a právě tam, na jedné lavičce jsme se poprvé políbili. Dodnes na rtech cítím chuť toho polibku.

Myslela jsem si, že až dostuduji, že mě Karel požádá o ruku, vezmeme se a budeme mít kupu dětí. Jenže osud nám hodil, jak se lidově říká, klacky pod nohy.

Zradil mě

Karlův otec přišel o práci a novou mu nabídli až v dalekém Zlíně. Karel rodiče prosil, aby směl zůstat, ale ti nekompromisně trvali na tom, že se do Zlína odstěhuje s nimi. Při našem loučení jsem oba plakali jako malé děti.

Slibovali jsme si věčnou lásku, věrnost a taky, že si budeme každý den psát. První měsíce jsme to skutečně dodržovali. V dopisech jsme se vyznávali ze svých citů, plánovali jsme společnou budoucnost. Jenže jak šel čas, dopisů ubývalo, až jednoho dne přestaly chodit úplně.

Strachovala jsem se, jestli se mému Karlovi něco nestalo. Představovala jsem si, že měl třeba nějakou nehodu a že leží v nemocnici. Po pár týdnech však přišel dopis, v němž psal, že je mu to moc líto, ale že si našel jiné děvče.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Karel mě zradil a já mu přísahala věčné opovržení.

Zasáhla smrt

Trvalo dlouho, než jsem se znovu zamilovala. Svého budoucího manžela jsem poznala v pětadvaceti a tentokrát to byla láska šťastná. Naše manželství vydrželo dlouhých třiačtyřicet let, než mě můj muž navždy opustil.

Krátce před sedmdesátkou jsem se stala vdovou. Byt, ve kterém jsme bydleli jsem se rozhodla prodat, a přestěhovala jsem do domova stáří. Začít v tomhle věku něco nového však nebylo vůbec snadné.

Neskonale šťastná

Díky své povaze jsem se brzy spřátelila s jednou babkou odnaproti. Často jsme spolu klábosily. Jednou za ní přišel na návštěvu bratranec. Jediný pohled stačil, abych ho poznala – byl to Karel.

I on mě poznal. Chvíli jsme na sebe beze slova hleděli a pak jsme se objali. Oběma nám přitom vytryskly slzy. S onou dívkou, kvůli které mě tehdy nechal, se ani neoženil. Od toho dne začaly být jeho návštěvy v domově čím dál častější.

Chodili jsme spolu na procházky, večeře i do divadla. Uběhly tři měsíce a Karel mě požádal, abych se k němu nastěhovala. A proč vlastně ne, řekla jsem si, a udělala to! Od té doby se opět vznáším na křídlech lásky.

Růžena D. (75), Podkrkonoší