Žili jsme jako všichni, normální rodina v normálním panelákovém bytě. Ničím jsme nevybočovali, takhle nás to naučili rodiče. Nenapadlo mě nikdy, že všechno může být jinak.

V domě, ve kterém žijeme se příliš neznáme. Je to divné, říkám si dneska, ale každý za sebou po návratu z práce zaklapl dveře. Znali jsme se od vidění, snad někdo měl v domě k sobě blíž, ale tak ještě na patře.

Když potřebujete sousedskou výpomoc, někdo se sblížil s těmi, kteří je vytopili. O víkendech jsme už v pátek po poledni mizeli z města a žili na svých chatách.

Žili jsme na chatě

Vlastně jsme se víc znali se sousedy v chatové osadě. Viděli jsme si přes ploty, potřebovali se nějak víc. Náš soused, kterému jsme říkali Rádiovka, protože nosil pořád tu směšnou pokrývku hlavy, byl veselý chlapík.

S rodinkou opékali buřty na ohýnku, drnkali na kytaru. Trochu nám to lezlo na nervy, ale stejně jako musely jemu naše dvě dcery. Pouštěly rádio tak hlasitě, že nebylo slyšet kolikrát vlastního slova. Když odrostly, už s námi jezdit nechtěly. Stejné to bylo u sousedů.

Záhonky osiřely

S jeho paní jsem si občas povídala o zahrádce. Helena věděla snad všechno. „No, musím smála se, když mám za muže botanika.“ Další jaro její záhonky nikdo neokopával. Ani Rádiovka se neukázal.

„Tak to prodali,“ usoudil manžel. „Někomu, kdo se nejezdí?“ divila jsem se. Koncem jara jsem souseda zastihla. Nevím, co mě to popadlo, ale zeptala jsem se. „Helenka není ve své kondici,“ pokýval hlavou.

„Ta zahrádka na ni počká.“ Když vyvětral, zavřel okenice, zamkl a odjel. Zdržel se jen pár hodin. „To je divné,“ poznamenala jsem. „Asi to chtějí prodat,“ opáčil mi manžel.

Přijel sám

To je divné, říkala jsem. Botanik nechá zahrádku ladem? Nechal. Pak přijel nějaký chlap. Posekal trávník, sekačkou přejel i záhonky, kde rostl plevel. „Říkal jsem, že to prodají,“ bručel manžel.

Už mi tím byl protivný. Jak všechno hned věděl. Když se v létě objevil Rádiovka, manžel už to nevydržel a houkl na souseda z terásky. „Tak co, sousede, prodáváte?“ Zavrtěl vyděšeně hlavou. Pozvala jsem ho raději na čaj a bábovku. Po dlouhé době jsme měli návštěvu.

Dlouho jsme si povídali

Na terásce jsme zůstali sami. Manžel si šel pustit televizi s nějakým moc důležitým fotbalovým zápasem. Povídali jsme si až do večera. O všem možném, i o Helence, která už nepřijede.

„Měla to tady ráda,“ řekl smutně. „Nikdy to neprodám. Nikdy tu už nebudou její záhonky.“ Ten víkend jsme se hodně sblížili. Manžel si pořád pouštěl nějaké důležité zápasy a my si povídali.

Společně jsme si opékali buřty, Radim pak přinesl kytaru a hrál písničky, které už mi nepřipadaly tak příšerné.

Manžel ani Radim to nevědí, ale já se do souseda zamilovala. Najednou jsem se na chatu těšila jako nikdy.

Pavlína P. (59), Praha