Jsem ženská z města, a i když ráda pracuji na zahrádce, o chalupu jsem nikdy nestála. Jenže můj muž občas dělá rozhodnutí, aniž by se s kýmkoli poradil. A tak se ze mě na důchod stala chalupářka.

Když mi Jiří oznámil, že nám koupil chaloupku, abychom měli o víkendech kam jezdit, nevěděla jsem, jestli ho mám zaškrtit nebo se dát do pláče. „Ty ses snad zbláznil! Jako bychom už takhle neměli dost práce a starostí.

Nestojím o to, starat se ještě o chalupu,“ vystartovala jsem na něj. „Ale dobrá, když už jsi ji koupil, budeš si tam jezdit sám!“ Jiří se mě snažil utěšit: „Ale no tak, uvidíš, že si to tam taky zamiluješ. Stačí, až tu idylu uvidíš. Až tam zajedeme s vnoučaty, nehneš se odtamtud.“

Chaloupka u lesa

Musela jsem dát manželovi za pravdu – na první pohled vypadala chaloupka opravdu hezky. Jenže byla dost daleko od vesnice, vlastně se nacházela na samotě u lesa. Mezi stromy by se mohl kdokoli nepozorovaně přiblížit až k domu.

Sama bych tu nezůstala ani za nic. Zahrada byla pěkná a veliká, takže jsem se s tím, že máme další barák na krku nakonec smířila. A nakonec se stalo to, co manžel předvídal: na chalupě jsme trávili skoro každý víkend.

Často se k nám přidala i dcera se svým mužem a dětmi. Po čase už mi to tam nepřipadalo ani tak strašidelné jako první den.

Dětem se tam líbilo

Jednou v létě se stalo, že dcera potřebovala pohlídat děti a můj muž taky něco měl. Přivezla mi Jitku s Pavlíkem domů, jenže vnoučata chtěla na chalupu. Trochu jsem váhala, ale nakonec jsem si řekla, že to zvládnu.

A tak jsme vyrazili vlakem na naši chaloupku. Přes den jsme si to s vnoučaty užívali. Ale večer, když jsem je uložila do postelí, jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu.

Hluk z půdy

Byla jsem sama, s dvěma malými dětmi, daleko od lidí. Raději jsem sáhla po knížce. Začetla jsem se a o pár minut později se ozval podivný šramot. Trhla jsem sebou. Znělo to jako kroky a přicházely z půdy.

Chvíli jsem nehnutě seděla, a pak jsem rychle přiskočila ke dveřím do kuchyně. Co nejtišeji, s hrdlem sevřeným strachem, jsem otočila klíčem v zámku. V tu chvíli se ozvala strašná rána, jakoby ten, kdo byl na půdě, něco porazil.

Volala jsem na policii

Vzápětí se od stropu ozvalo děsivé zaskučení. Bez ohledu na to, že udělám hluk, jsem v panice začala rychle zavírat okna. Z půdy zazněla další série ran a jekot. Děti se probudily a já už sahala po mobilu, abych zavolala na policii.

Ty minuty, než přijeli, byly nekonečné. Děti brečely a já šílela. Když jsem konečně zahlédla modré blikající světlo, neskutečně se mi ulevilo. Policisté zamířili rovnou na půdu a já s dětmi jsem se zamkla v kuchyni.

Historka k pobavení

Za chvilku už policisté klepali na dveře. Otevřela jsem. Mladý muž v uniformě mi pod nos strkal něco nevábného v novinách. „Co to je?“zeptala jsem se zmateně. „Bobky,“ odsekl strážník.

„Na půdě máte kunu. S mladejma. Žádný zloděj ani úchyl tam není.“ Zrudla jsem jako rak. „Ale nedivím se, že jste se vylekala. Kuny umí udělat pěknej brajgl,“ dodal už mírnějším a milejším tónem. Připadala jsem si opravdu hodně hloupě.

Přebrala jsem od policisty noviny s „důkazy“, poděkovala a rozloučila se. Zdálo se mi, že když šel s kolegou k autu, smáli se. Ani se nedivím. Manžel, kterému jsem příhodu vylíčila hned druhý den, se smál ještě mnohem víc!

Karla L. (67), Brněnsko