V kritické chvíli, kdy mi šlo o život, přispěchaly na pomoc dobré síly.
Před několika lety mi ujel poslední autobus, kterým jsem se chtěla vrátit domů. Byla jsem na návštěvě u jedné známé. Vracet jsem se nechtěla, známá beztak neměla auto a nepomohla by mi.
Mohla jsem zavolat synovi, ale ten bydlel daleko a já ho nechtěla obtěžovat. Další možností bylo jet jiným spojem, vystoupit na rozcestí a ujít asi tři kilometry pěšky do naší vesnice.
Stále se přibližoval!
Vždy jsem měla pro strach uděláno, takže jsem se putování noční krajinou po polní cestě nebála. Už jsem tamtudy hodně dlouho nešla, a když jsem vystoupila do naprosté tmy, přece jen jsem se necítila úplně v bezpečí.
Kráčela jsem potmě asi pět minut, když se najednou blízko mě ozval nějaký zvuk. Ze tmy se ke mně blížily nějaké kroky. Nejprve jsem se snažila uklidnit, že je to možná nějaké zvíře. Pak se ale ozval mužský hlas a já věděla, že jsem v nebezpečí! Netušila jsem, jestli neznámý muž o mně ví.
Nacházel se ale hodně blízko a bylo jen otázkou času, kdy mě objeví. Dala jsem se do běhu. Slyšela jsem, jak kroky míří za mnou. Chtělo se mi křičet, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku, měla jsem hrdlo úplně stažené strachem!
Neumím si to vysvětlit
V duchu jsem si začala malovat nejhorší scénář: že mě moje noční cesta bude stát život. Náhle jsem před sebou spatřila podivné ostré světlo. Mojí první myšlenkou bylo, že je to policejní baterka, ale to byl samozřejmě nesmysl. Světlo rychle blikalo mým směrem a pak se zase vzdalovalo.
Pochopila jsem, že mi ukazuje cestu. Následovala jsem ho. Zavedlo mě ke starému stromu, který jsem dobře znala. Tam jsem zjistila, že muž mě nepřestal pronásledovat. Světlo na něho začalo nalétávat a postava se dala na útěk.
Zůstala jsem v úkrytu ještě dlouho, než jsem se odvážila dojít zbytek cesty domů. Záhadné světlo mě dál doprovázelo a u našeho domu zmizelo. Dodnes nevím, jaké dobré síly mi to tehdy nejspíš zachránily život!
Vilma B. (55), Vysočina
