Najednou všechno kolem nás utichlo. Slyšela jsme jen tlukot svého srdce. Vnímala jsem své myšlenky a hluboké oči staré ženy, které se do mě vpíjely.
Návštěvu na úřadě jsem už nemohla déle odkládat. Abych to už měla z krku, vyrazila jsem hned v pondělí, po osmé hodině ráno. Měla jsem se dostavit k právníkovi, ale nevěděla jsem, kde má kancelář.
Arogantní právník
Starší milá úřednice mě nasměrovala o poschodí níž. „To je on,“ podotkla, když si všimla mého výrazu ve tváři. Ze schodiště až k nám doléhal silný, rozzlobený hlas. „No, potěš Pánbůh!“ proletělo mi hlavou.
Nadechla jsem se a zamířila po schodech dolů. Místo pozdravu právník koukl na hodinky a řekl mi, ať přijdu za deset minut, že prý musí vyřídit jednu neodkladnou záležitost. Přikývla jsem a otočila se čelem vzad.
Zase až tolik mi to nevadilo. Ráno jsem se nestihla nasnídat a žaludek se svým kručením dožadoval nějakého jídla.
Podivně si mě prohlížela
Vyběhla jsem ven a zamířila do potravin na rohu ulice. Proběhla jsem uličkou s ovocem a zeleninou k oddělení pečiva a do sáčku si vložila dva makové koláčky. Šla jsem k pokladně.
„Patnáct korun,“ řekla prodavačka. Z kabelky jsem vylovila peněženku a zaplatila. Vedle pokladny byl pult na mletí kávy. Nikdo u něj nebyl, tak jsem tam přešla. Chtěla jsem zjistit kolik je hodin, a tak jsem začala v kabelce hledat telefon.
„Kde jen může být?“ hartusila jsem potichu a obsah kabelky jsem začala vyndávat na pult. Koukala jsem na svou stále se zvětšující hromádku, když jsem zřetelně ucítila vibrace, které byly čím dál silnější.
„Co to je?“ přemýšlela jsem zaskočeně. „Někdo musí stát hned za mnou,“ napadlo mě. Přestala jsem se hrabat v kabelce a soustředila se na osobu za mnou. Mohla být zhruba o hlavu menší než já a stála asi půl metru za mnou.
Jakoby ke mně vyslala signál, abych se otočila. Pomalu, zvědavě jsem to udělala. Přede mnou stála starší, o hlavu nižší neznámá žena. Na sobě měla hnědý plášť a upřeně na mě hleděla hlubokýma modrýma očima.
Váhala jsem, co mám udělat a ona to cítila. Pak se stalo něco zvláštního. Všechny zvuky, hlasy i pohyby náhle ustaly. Kolem nás bylo absolutní ticho. Jako bychom v tom krámku byly jen my dvě. Jediné, co jsem pociťovala byl náš oční kontakt a myšlenky ve své hlavě.
S kým jsem mluvila?
Těžko říct, jak dlouho ta chvíle trvala. Když se má spoutaná mysl uvolnila, hned jsem si uvědomila, co chci. „Hledám mobil, abych zjistila, kolik je hodin,“ řekla jsem neznámé ženě.
Dotyčná poodhrnula rukáv pláště a podívala se na drobné zlaté hodinky. „Je 9:40,“ řekla a opět se na mě upřeně a zvláštně podívala. Rychle jsem naházela věci zpět do kabelky a vyběhla z krámku.
Teprve na chodníku jsem si uvědomila, že jsem jí ani nepoděkovala ani jí neřekla „na shledanou“.
Vešla jsem znovu do potravin, ale stařenku jsem nikde neviděla. „Ta starší žena už odešla?“ zeptala jsem se prodavačky. „Nikdo kromě vás tu nebyl,“ odpověděla.
Miriam L. (51), Brno
