Moje bezbřehá tolerance se mi nevyplatila. Manželův koníček mě stál veškerou energii i úspory. Zbyly mi jen oči pro pláč!

Můj manžel byl odjakživa takový shánčlivý. Co viděl, sebral a přinesl domů. Co kdyby se to někdy hodilo! Brzy zaplnil celou garáž a auto zaparkoval venku. Bylo mu jedno, že na novou škodovku prší nebo padají kroupy.

Z nového auta se postupem let stalo staré, ale na jiné jsme neměli. Můj manžel byl totiž také velmi spořivý.

Sběratel voňavých papírků

Zpočátku mi tahle jeho vlastnost imponovala. Nesnažil se šetřit na mě ani na dětech. Uskrovňoval se sám, až mi ho někdy bylo líto. „Pavlínko, vždyť já nic nepotřebuji. Stačí mi pár triček a dvoje kalhoty!“ říkal mi, když jsem ho nutila jít na nějaké nákupy.

Ani v jídle nebyl vybíravý! Pochutnal si klidně i na chlebu se sádlem a cibulí. O to větší radost jsem měla, když si našel koníčka. Začal sbírat obaly od žvýkaček. Jeho vášeň začala úplně náhodně a nenápadně.

V jednom haraburdí, jakémsi kufru s krámy, který našel na jedné malé skládce, bylo pár obalů od žvýkaček, na které si pamatoval z dětství. Přičichl k nim a ucítil vůni, která mu vehnala slzy do očí. „Jako bych se vrátil časem zpět.

Jsem znovu v první třídě a rozbaluji si žvýkačku!“ líčil svoje pocity a já nevěděla, zda se smát nebo slzet dojetím s ním.

Já jsem ho podporovala

Potom jsem přičichla i já a vrátily se mi dávno zasuté vzpomínky. Bylo to úplně magické. Nikdo se nemůže divit, že jsem manžela v jeho nové vášni podporovala.

K mému překvapení bylo podobných sběratelů hodně a panoval mezi nimi občas i lítý boj o nějaký vzácný exemplář. Obalů od žvýkaček bylo bezpočet, ale ne všechny se daly jen tak lehce sehnat. S některými to bylo jako se známkami. Měly hodně vysokou cenu!

„Pavluško,“ oslovil mě jednou zvlášť mile manžel a pohladil mě po ramenou. Už dopředu jsem věděla, že bude něco chtít. A také ano. Ale jeho prosba mi přece jenom vyrazila trošku dech. Potřeboval vybrat ze společného konta dvacet tisíc!

Na jeden moc hezký cizokrajný obal. Polkla jsem a souhlasila. Celý život si ten můj chudák nic nedopřál, tak proč by si nezahýřil. Zaslouží si trochu té radosti!

Chystal se do muzea v Řecku

Obal, uložený ve speciálním pouzdru, dorazil ze zahraničí v ozdobné obálce a s certifikátem pravosti. Čichali jsme k němu společně celý večer. Kdyby nás někdo sledoval, myslel by si, že jsme dva staří blázni!

Čekala jsem, že bude manžel spokojený, ale on jakoby dostal horečku. Chtěl čím dál víc! Stále si jen s někým dopisoval, telefonoval nebo mailoval. K tomu kupoval nejrůznější literaturu.

Nejen o žvýkačkách, ale také o nejrůznějších továrnách na cukrovinky a jejich majitelích. Brzy měl v malíku rodokmeny všech podnikatelů ve světě, druhy ingrediencí a žvýkačkových hmot a všelicos dalšího, co si jen člověk umí představit.

Jeho největším přáním bylo podívat se do jakéhosi muzea v Řecku, protože už staří Řekové náruživě žvýkali pryskyřici! V tom muzeu měli nějakou vystavenou. Nechápala jsem, co může být na nějaké staré lepkavé hrudce zajímavého…

Zadlužil nás

„Pavluško,“ oslovil mě opět moc hezky, ale mě už to nijak nedojalo. Spíš jsem pocítila úzkost z toho, co zase bude chtít. Manžel ale mlčel, jakoby se bál promluvit. „Tak co se zase děje.

Potřebuješ opět peníze?“ zeptala jsem se trochu uštěpačně, ale on jen vzdychnul. Po chvilce mlčení řekl: „Ano, potřebuji peníze. A hodně!“ teď bylo na mě, abych ohromeně mlčela. Já ale začala vyvádět. Tropit scény, jak se říká. Jenže, nebylo mi to nic platné.

On totiž nepotřeboval peníze na koupi nějakého dalšího žvýkačkového obalu. On potřeboval peníze na splátky dluhu! Bez mého vědomí mě podepsal jako ručitelku svého dluhu. Obaly si klidně nakoupil bez mého souhlasu… „Jak jen jsi to mohl udělat?

Vždyť jsem tě ve všem podporovala!“ nechápala jsem jeho chování. Víc, než peněz, mi bylo líto, jak mě podrazil! To jsme si nezasloužila! Dluhy i s úroky se vyšplhaly skoro na dvě stě tisíc. Tahle ohromující částka byl účet za pár pomuchlaných voňavých papírků. Bylo to téměř k neuvěření!

Splácet budeme ještě dlouho

Marně jsem manžela nutila, aby část svojí sbírky prodal a dluhy zaplatil. O téhle možnosti nechtěl ani slyšet. Prý půjde raději do vězení, než aby se jediného exponátu vzdal! Mně nezbylo nic, než začít splácet.

Do vězení se mi, na rozdíl od manžela, vůbec nechtělo. Naše dospělé děti o problémech, které jsme si my, staří blázni, na stará kolena způsobili svojí nerozvážností a lehkomyslností, vůbec nic netuší. Když přijedou na návštěvu, nabádají nás, abychom cestovali.

Abychom si něco ještě užili! Netuší, že spoříme každou korunu a splácíme dluh. Jednou jim o všem řekneme. Ale až nám nebude nikdo nic z našich skromných příjmů nic strhávat. Kdo ví, zda se té doby vůbec dočkáme!

Pavla S. (69), Děčín