Slitovaly se nad námi v kritických chvílích dobré síly?

Se svým mužem jsem měla spoustu společných zážitků, současně jsme ale jeden druhému dopřávali jeho koníčky. Zatímco on jezdil rád na ryby, já zase milovala toulky přírodou.

Měla jsem v tomto směru spřízněnou duši v dlouholeté kamarádce Vlaďce. Na jednu cestu ale dodnes vzpomínáme s mrazením v zádech.

Stavení nám přišlo vhod

Stalo se nám tehdy poprvé, že jsme v hlubokém lese zabloudily. Navíc to vypadalo, že se ženě pořádná bouřka. Chtěly jsme se přinejmenším někde schovat před deštěm. Marně jsme hledaly nějaký úkryt.

Pršet začalo dříve, než jsme očekávaly. Nemohly jsme se vůbec zorientovat, kde jsme, jen jsme šly dál a dál. Když už to vypadalo, že pořádně zmokneme, objevila se před námi hájovna. Rychle jsme k ní zamířily.

Stavení sice nevypadalo, že by ho někdo obýval, ale v danou chvíli to bylo jedno. Důležité bylo, že jsme se měly kde schovat. Dveře byly odemčené. Vešly jsme s Vlaďkou dovnitř.

Vypadalo to tam jako v nějakém starém filmu. Zdálo se, že už tam opravdu nikdo dlouho nebyl. Počkaly jsme, než se bouřka přežene a pak jsme vyšly ven. Po další půlhodině bloudění jsme konečně našly cestu z lesa ven.

Na nádraží nás čekalo překvapení

Přišly jsme k malému nádraží a čekaly na motorový vlak, se kterým jsme chtěly odjet několik zastávek k hlavní trati do Prahy. V čekárně byl i starší pán. Daly jsme se s ním do řeči a vylíčily mu své čerstvé dobrodružství.

Byl to místní člověk a nevěřícně kroutil hlavu. Řekl nám, že v těch místech se žádná hájovna nenachází. Vyhořela před čtvrt stoletím a zahynul tam tehdejší hajný.

Jeho vyprávění nás vystrašilo. Toho dne jsme se v pořádku vrátily domů, ale další týden se znovu vydaly na stejná místa. Našli jsme mýtinku, kde předtím hájovna stála, jenže žádné stavení tam nebylo!

Jediné vysvětlení, kterému dodnes věříme, je, že nám tehdy na chvíli poskytly záchranu nějaké dobré síly – možná samotný duch toho hajného.

Petra V. (59), Praha