Někdy vás v životě mile překvapí někdo, od koho byste to nikdy nečekali. Platí tedy stoprocentně: Nikdy neříkej nikdy.

Evička odnesla poslední tašku do auta. „Tak maminko, jedeme.“ K mému vozíku přiskočili dva svalovci a jako pírko mě snesli tři patra dolů před dům. Ten svěží vzduch, sluníčko a celkově ten cvrkot na ulici je pro mě omračující. Vždyť jsem vlastně nebyla venku celé dva roky.

Nejhorší den mého života

Chtěli jsme si tehdy udělat s manželem nedělní výlet na naše oblíbené místo. Bylo to jen necelých dvacet kilometrů od našeho domu. Manžel nastartoval auto a vyjeli jsme. Byla neděle ráno a okresní silnice byla prázdná.

Najednou se proti nám ze zatáčky vyřítilo nákladní auto, vjelo do protisměru a vůbec nebrzdilo. Manžel ještě stačil strhnout volat. Plný náraz tak dostala ta strana auta, kde seděl on. Byl na místě mrtvý. Já přežila, ale skončila jsem na vozíku. Zemřel i řidič náklaďáku, který dostal při jízdě infarkt.

Pár měsíců v léčebně

První měsíce v nemocnici a v léčebně jsem prožívala jako v mlze. Až když jsem se měla konečně vrátit domů, přepadly mě vážné obavy. Můj malý byt není bezbariérový. Navíc bydlím ve třetím patře bez výtahu. Spoléhala jsem na syna.

I když naše vztahy, od té doby, co si vzal Evu, nebyly nejlepší. Moje snacha mi totiž vůbec nepadla do oka. Zdálo se, že je to oboustranné. A já ji obviňovala z toho, že mého syna proti mně štve.

Také jsem ji podezřívala, že ho jen využívá a že ze všeho nejraději má sebe a peníze. Prostě jsme spolu prakticky nekomunikovaly.

Syn je zaneprázdněný

Návrat domů byl neveselý. Stala jsem se vězněm ve vlastním bytě. Syn se občas stavil, přinesl nákup, pomohl s tím, co nezvládla ošetřovatelka, která ke mně docházela. Jinak se syn moc nezajímal.

Na nějaké povídání neměl čas. Měl pořád moc práce. Trvalo to už dva roky. Samota mě strašně tížila. A já se rozhodla, že už tak dál žít nebudu a vše ukončím.

Jako by mě slyšela

Než jsem stačila cokoli podniknout v plánech na svou sebevraždu, stal se zázrak. Jako kdyby snad četla mé chmurné myšlenky, jednoho dne před mými dveřmi stále Eva.

Byla trochu nervozní, nicméně velmi energická a přesvědčivá. Řekla něco v tom smyslu, že takhle sama už dál žít nemohu, že musím také ven mezi lidi. Začít zase žít normální život. Jediné řešení viděla v tom, že se nastěhuji k nim do baráčku.

Hrozně jsem se mýlila

Mladí bydleli v domku, který byl přízemní, se zahrádkou a vlastně bezbariérový. Už dávno mě napadlo, jak by se mi tam hezky žilo. Ale bylo mi jasné, že to snacha nikdy nepovolí. Opak byl ale pravdou. Celé dva roky to brzdil můj vlastní syn!

Ten se nechtěl ani kvůli mámě vzdát svého klidu a soukromí. A tak to za ně oba celé rozhodla Evička. Chtěla to udělat už dávno, ale vzhledem k našim napjatým vztahům neměla odvahu. Ale nakonec zasáhla v pravý čas.

To ani netuší, že mi vlastně zachránila život. Nebo možná tuší. A já mám zase chuť žít. I když to zklamání z reakce syna a ten pocit hanby, že jsem snaše křivdila, ve mně zůstane už navždy.

Tereza H. (61), Kroměříž