Ten den jsem opravdu dost spěchala do práce. Chytla jsem igelitku s odpadky, zabouchla dveře a běžela rychle po schodech. Když jsem otevřela popelnici, úplně jsem ztuhla.

Mezi těmi zapáchajícími odpadky bezmocně ležela čtyři malá, polomrtvá štěňátka jezevčíka. Okamžitě jsem zapomněla na práci. Na zem jsem hodila svůj svetr a na něj ta nebožátka vyndala. Hrozně kňučela. Zavolala jsem taxi a celá rozechvělá jela k veterináři.

Jen ať přežijí. Jen ať přežijí.“ Říkala jsem si pořád dokola.

Udělal, co mohl

U zvěrolékaře se věnovali těm čtyřem uzlíčkům opravdu s maximální péči. Stejně jako já, nikdo nemohl pochopit, kdo byl schopen něco tak strašného udělat. Vždyť byli tak bezmocní a ještě hrozně malí, vyhladovělí a prochladlí.

Doktor se netvářil příliš optimisticky, ale nechal si je tam. Zaplatila jsem prvotní ošetření a běžela do práce. Hned odpoledne jsem ale byla na veterině znovu. Šla jsem se na štěňátka podívat. Už se jim dařilo o mnoho lépe, ale museli tu ještě zůstat.

Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela

Týden uběhl jako voda a štěňata začala být na tom tak dobře, že mohla opustit veterinární kliniku. Co teď. Tak jsem si na ně zvykla, že představa, že je dám do útulku, mi přišla děsivá.

Co by je tam čekalo. Zas by byla smutná a opuštěná. Kdoví, jak dlouho by čekala, než si je někdo vezme. Odvezla jsem si je tedy domů všechna. Dvě holky a dva kluky. Kdysi jsem pejska mívala, takže to pro mě nebyla taková úplná novinka. Nicméně čtyři kousky najednou bylo samo o sobě dost velké dobrodružství.

Hlavně, že jsou pohromadě

Nakonec jsem to ale vyřešila. Dva kluky Fíka a Maxíka jsem si nechala. Fenečku Dášenku si vzala moje dcera a Bety zůstala u sousedky na chatě. Ze štěňat už jsou veselí dorostenci.

Mají se pořádně k světu a dost často všichni čtyři dovádějí u mě na zahradě. Je nám spolu veselo a jsme tak vlastně pořád všichni spolu.

Eliška P. (59), Nový Knín