Byla jsem víc než zoufalá, když jsem se dozvěděla, že přijdu kvůli snižování stavu o práci. Zachránit mě mohlo jen donášení na kolegy!
Šokující zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Náš podnik, v kterém jsem pracovala skoro deset let, bude propouštět. O zaměstnání měla přijít skoro polovina zaměstnanců a mezi nimi i já. Kde si budu ve svém věku hledat zaměstnání? Už jsem neměla sílu předstírat, že jsem mladá a dynamická.
Odejít se mi nechtělo
To moje stejně stará kolegyně na tom byla o mnoho lépe. Vypadala snad o deset let mladší a uměla anglicky. Já neměla ani maturitu a s počítačem jsem si také zrovna moc nerozuměla.
Ne, že bych neuměla napsat mail, ale vytvořit nějaké ty tabulky, co všude chtěli, to mi nešlo! „No tak půjdeš do předčasného důchodu,“ chlácholila mě kamarádka, ale zjevně vůbec netušila, o čem mluví.
Při svém platu jsem si nemohla dovolit, abych dostávala ještě menší almužnu, než mi po tolika letech dřiny vypočítali. Důchod jsem si totiž nechala spočítat dopředu, abych věděla, do čeho jdu.
„Měla jste si našetřit, paní!“ řekl mi ironicky takový holobrádek usazený v luxusní kanceláři. Doba propouštění se nebezpečně blížila a já neměla stále žádnou jinou práci.
Šokující nabídka
Napadlo mě zajít za mistrovou. Byla vždycky docela fajn. Doufala jsem, že mi poradí. Nebo že si mě v podniku nechá. Chvíli na mě koukala a potom navrhla něco, co mi vyrazilo dech: „Jistá možnost by existovala.
Propuštění byste se opravdu mohla vyhnout!“ Radostí se mi rozbušilo srdce, když jsem tak skvělou zprávu slyšela! Bohužel, byla to jen malá chvilka štěstí. Potom mi byla sdělena podmínka, kterou bych musela splnit.
Špinavá práce, na kterou asi nikdo jiný neměl žaludek. „Potřebuji od vás informace. Drby. Všechnu špínu, o které víte nebo kterou vyšťouráte!“ řekla a usmála se křivě jako nějaká mafiánka ze špatného filmu.
Rozhodla jsem se rychle
Než jsem stačila odmítnout, pokračovala: „To víte, lidi kolem sebe kopou, když mají odejít. Potřebuji něco, čím bych je mohla držet v šachu. Co by je odzbrojilo!“ Úplně jsem se rozklepala. Tak já mám donášet na svoje dlouholeté kolegy?
Jak se jim podívám do očí? Jak si to sama před sebou zodpovím? Nadechovala jsem se k záporné odpovědi. Donášet nebudu! Mistrová, jakoby tušila, co chci říct, mě předběhla: „Zaručím vám práci a dokonce vyšší plat.
Odpovíte mi až zítra, ano?“ Ani jsem nepozdravila a odešla. Přemýšlela jsem celou noc. S nikým se neradila. Nestála jsem o názory, které mě neuživí. Které mě uvrhnou do chudoby! Vlastně jsem byla rozhodnutá už večer, jen jsem si to nechtěla přiznat.
Nebyla jsem na to pyšná, ale nedalo se nic dělat. Práci jsem prostě potřebovala!
Špinavá práce se mi vyplatila
„Budu donášet!“ řekla jsem mistrové a ona kývla, jako že to věděla od začátku. A tak jsem na kolegy vyzvonila úplně všechno. Jejich drobné krádeže a podvůdky. Avantýry a prostoje v práci. Telefonáty na účet podniku a sledování lechtivých filmů v pracovní době.
Divili se, co všechno mistrová ví! I na ni jsem toho věděla víc než dost. Pro případ, že by mě chtěla někdy podrazit… Že jsem práskačka, nikoho nenapadlo. Všem jsem tvrdila, že taky budu odcházet. Ale až později!
Občas mě popadly výčitky svědomí, ale výplatní páska mi zlepšila náladu. „Za donášení k moři,“ bylo mým novým heslem. Být potvora se prostě někdy vyplatí!
Marie V., (62), Liberec
