Mezi mou a Jeníkovou rodinou byla přehrada. Oni byli chudí, my bohatí. Mezi mou a Jeníkovou rodinou byla přehrada. Bydleli jsme sice, já i Jeník, v paneláku, ale rozdíly by přehlédl jen slepý.

Já byla hýčkaná princezna, jezdili jsme k moři, v pokojíčku jsem měla růžové závěsy a růžový přehoz přes křesílko, snídala jsem chleba s medem nebo bábovku a měli jsme chatu u rybníka. Zato Jeník. To byl smutný případ.

Děti se mu smály, že je socka. A to on byl. Chodili jsme spolu do třídy, míval každý den k svačině chleba se sádlem. Jedli to i k snídani. Někdy jsem mu dala kousnout koblihy nebo rohlíku se šunkou, vypadal pak, jako kdyby se mu zjevil anděl z nebes.

Se dvěma sourozenci sdílel pokojíček. Bratři byli starší a mlátili ho. Nosil chatrné džíny nahoře bez zipu a na zadku prodřené, ze svetru se mu klubal loket a úsměv upozorňoval na to, že mu rodiče nepořídili rovnátka.

Když jsem byla malá a zlobila jsem, rodiče mi říkali: „Jestli nebudeš poslouchat, tak až budeš velká, za trest si vezmeš Jeníka.“ V den, kdy se zbláznila vdova Koudelková, byl Jeník naměkko.

Pozval mě do kina. Pamatuju si to přesně. Vdova měla uklízecí mánii, musela pořád uklízet. Když myla okna ve dvacetistupňovém mrazu, málem jí umrzly ruce a pak vypadla z prvního patra, někdo zavolal sanitu.

Koukali jsme na to smutné divadlo s Jeníkem, měl čepici-zmijovku a v obličeji vepsaný hlad. Hubený byl jak šídlo. Chystala jsem se kousnout do jablka, ale raději jsem mu ho dala. Pak mě pozval do kina. Dodal: „No ale musela bys to zacvakat.

Naši mi dávaj bůra na tejden. Z toho nic neušetřím.“ Cestou se přiznal, že ve škole nevidí na tabuli a v kině neuvidí na plátno, ale na brejle nejsou peníze. Já pro něj měla slabost. Ukradla jsem doma brýle tátovi.

Jenže ten když Jendu potkal, brýle mu zabavil a ještě ho podezříval z nočního vloupání. Po maturitě jsem bydlela s klukem, kterému se přezdívalo Hrabě. Holky mi ho záviděly, vypadal skvěle.

Vydrželo nám to čtyři roky, pak jsem ho přistihla při nevěře a ukázalo se, že nevěr bylo jak máku.

S pláčem jsem se vrátila domů k rodičům. V té době se moje myšlenky neustále záhadně točily kolem Jeníka. Vzpomínala jsem třeba na to, že neměli televizi, protože ta černobílá, dovezená ze Sovětského svazu, se rozpadla na součástky.

Teď už Jeník studoval vysokou. Bála jsem se, že někoho má. Zbytečně. Holky ho spíš litovaly. V kině za mě už lístek zaplatil, chodil na brigády. Vystudoval ČVUT a máme se docela dobře. Koupili jsme si televizi.

A děti chodily oblékané celkem hezky. Ivona Š. (50), Mariánské Lázně .