Setkání s tajemnou žlutou září nezůstalo bez následků.
Je to už deset let, co se mi jednoho letního večera přihodilo něco děsivého a nevysvětlitelného. Tehdy se mnou byla i moje dcera Zuzka, takže vím, že se nejednalo jen o nějaké moje vidiny.
Ani ona si ale ten hrozný zážitek nedokáže rozumně objasnit – a nerada se k němu vrací.
Bouřka nás překvapila
S manželem a dcerou jsme tehdy byli na prázdninách v jednom východočeském kempu, kam jsme jezdili každý rok. Manžel ale musel nečekaně odjet kvůli nějakým komplikacím v práci a tak jsme na posledních pár dnů zůstaly v chatičce se Zuzkou samy.
Počasí nám moc nepřálo, ochladilo se, občas pršelo. Z koupání tedy skoro nic nebylo. Nenechaly jsme si zkazit náladu a s gumáky na nohou a připravenou pláštěnkou jsme se vydávaly na procházky po širokém okolí.
V onen osudný den jsme došly celkem daleko od kempu. Prošly jsme hustým lesem na velkou louku. V lese to nebylo tolik znát, ale na louce jsme viděly, že se žene opravdu veliká bouřka.
Bylo jasné, že zpátky do kempu to včas nestihneme a že nás tedy čeká pořádná sprcha. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je rozumné vracet se do lesa, protože pod stromy za bouřky nebývá bezpečno. Na té široké louce jsme ale byly také pro blesky snadným cílem.
Než jsme se rozhodly, začalo pršet. Padaly velké kapky, ale za chvíli přestaly. Vypadalo to, že ten největší slejvák se nám vyhne. Hromy a blesky se ovšem střídaly v rychlém a hrozivém tempu.
Byly jsme už na kraji lesa, když najednou zahřmělo tak, až jsme leknutím málem spadly. Současně s tím nás obklopilo podivné žluté světlo!
Jako v nějakém hororu
V první chvíli jsem si myslela, že do nás zajel blesk. Nebyla to pravda. Světlo bylo stálé a drželo se nás. Dcera mě vybídla, abychom utíkaly do lesa. K našemu zděšení a překvapení se ten světelný pruh vydal za námi.
Zuzka se mě ptala, co to je, ale já jsem jí samozřejmě nedokázala odpovědět. Zrychlily jsme krok, ale přímo běžet jsme se kvůli bouřce bály. Záhadné světlo se nás dál drželo. To už mi bylo jasné, že se nejedná o žádný přírodní úkaz, ale nějakou tajemnou sílu.
Vyběhly jsme zpátky z lesa a rychle kráčely podél něj. Bylo to jako v nějakém strašidelném filmu. Nad hlavami nám občas hlasitě zahřmělo, z oblohy sjel v dálce sem tam nějaký blesk a nás stále obklopovala žlutá záře. Trvalo to snad půl hodiny.
Pak jsme se dostaly na silnici, která vedla ke kempu. V duchu jsem se modlila, aby nám tam zastavilo nějaké auto. Naštěstí jsme nemusely čekat dlouho. Objevila se nějaká dodávka a řidič na naše mávání zpomalil a pak úplně zabrzdil. Doběhly jsme k autu.
V tu chvíli tajemné světlo zmizelo. Za volantem seděl nějaký starší muž a vyptával se nás, co se nám stalo, že se tváříme tak vyděšeně. Svedla jsem to na bouřku a o světle jsem se vůbec nezmínila.
Ještě jsem se ohlédla, jestli se ten žlutý světelný kruh někde za námi nepohybuje. Už po něm ale nebylo ani stopy.
Pálila nás pokožka!
V chatce jsme pak se Zuzkou důkladně rozebíraly, co se nám to vlastně stalo. Ani jedna z nás pro to neměla žádné vysvětlení. O tom, že nás něco opravdu pronásledovalo a zasáhlo, jsme se přesvědčily druhý den.
Na tváři a na rukou, tedy na místech, která jsme měly za bouřky odkrytá, se nám přes noc objevila podivná vyrážka. Hodně pálila a nechtěla pak další týden zmizet. Ani moje kamarádka doktorka nevěděla, o co se jedná.
Myslela si, že jde o alergii na nějaké rostliny nebo na prádlo. Vyrážka po týdnu zmizela, zážitek ale zůstal hluboko v paměti. Zuzka se od té doby za bouřky bojí chodit ven. Bavila jsem se po čase o tom záhadném světle s pár známými;
většinou mi buď nevěřili nebo říkali, že to byl třeba kulový blesk. Já si ale myslím, že šlo o něco, co nebylo z tohoto světa!
Naďa K., (57), Praha
