Svého druhého životního partnera si Helena nevybrala dobře.
Vždycky jsem si přála velkou rodinu a snila o tom, že budu mít alespoň tři děti. Život to ale zařídil jinak a nakonec jsem měla jen jedinou dceru Helenu.
O to víc jsem se jí snažila dát všechno, co jsem mohla. Před rokem mi navíc náhle zemřel manžel na mrtvici, takže dnes je Helena mým jediným opravdu blízkým člověkem.
Postupná ztráta kontaktu
Dcera je dnes podruhé vdaná. Její první manželství nebylo šťastné, s bývalým mužem si nerozuměli, přesto spolu mají syna Honzíka. Z vnuka mám obrovskou radost a od narození bych pro něj udělala cokoli.
Před dvěma lety mi Helena představila svého nového partnera Zbyňka. Na první pohled působil sympaticky – byl příjemný, zdvořilý a k dceři velmi pozorný. Helena o něm mluvila s nadšením a zdálo se, že po nevydařeném prvním vztahu konečně našla štěstí.
Zbyněk údajně odešel od své bývalé partnerky proto, že nemohl mít děti. Svatbu měli menší, ale moc pěknou. Po ní se Helena i s Honzíkem přestěhovali za Zbyňkem do vedlejšího města.
Zpočátku za mnou dcera jezdila pravidelně, alespoň jednou týdně. Postupem času ale návštěv ubývalo. Tvrdila, že má hodně práce a že si stále zvyká na nové prostředí.
Snažila jsem se s ní být alespoň v telefonickém kontaktu, jenže i naše hovory bývaly často krátké. Helena je najednou ukončovala s tím, že přišel opravář, pošťačka nebo že musí něco rychle zařídit. Neměla jsem důvod jí nevěřit.
Jeho pohled byl krutý
První pochybnosti přišly jednoho horkého letního dne. Andrea mě navštívila i v tropickém počasí v dlouhých rukávech a kalhotách. Tehdy mi to připadalo zvláštní. Při další návštěvě jsem si všimla modřin na jejích zápěstích.
Tvrdila, že se udeřila o skříň. Dnes si vyčítám, že jsem se tehdy víc nevyptávala. Skutečné podezření přišlo až o Vánocích. Den po Štědrém dni přijeli všichni tři na návštěvu. Zbyněk se ale dlouho nezdržel a oznámil, že musí odjet.
Napadlo mě, že by Helena s Honzíkem mohli zůstat přes noc u mě. Dcera nejdřív souhlasila a vypadala, že ji ten nápad potěšil. V tom se na ni Zbyněkn podíval tak tvrdě a výhružně, až mi z toho zatrnulo.
Ten pohled nikdy nezapomenu. Helena okamžitě změnila názor a začala vysvětlovat, že se vlastně musí vrátit domů. Tehdy jsem poprvé opravdu pocítila, že něco není v pořádku.
Připadám si jako v pasti
Pravdu mi nakonec řekl právě vnuk. Jednoho dne nečekaně zazvonil u mých dveří. Utekl z domova a byl úplně vyděšený. Vyprávěl mi, že nový táta maminku bije. Tentokrát ji údajně udeřil tak silně, že spadla na zem, tekla jí krev z nosu a ještě do ní kopal.
Podle Honzíka se to nestalo poprvé. Řekl mi také, že Zbyněk zuří kvůli maličkostem – když není dobře uklizeno, když Helena koupí jiný chleba nebo špatně uvaří. Navíc jim prý zakazuje jezdit za mnou. Nevěděla jsem, co dělat.
S Honzíkem jsem odjela autobusem k nim domů a zavolala Heleně, aby si syna vyzvedla. Bylo jasné, že pochopila, co mi vnuk prozradil. Přesto mě prosila, abych se do jejich vztahu nepletla. Tvrdila, že by se všechno ještě zhoršilo.
Přemlouvala jsem ji, aby šla na policii nebo alespoň k lékaři, který by její zranění zaznamenal. Odmítla. Říkala, že to není tak vážné a že Honzík přehání.
Prý se jen občas pohádají jako všichni manželé. Teď si připadám bezmocná. Kdybych domácí násilí oznámila sama, Helena všechno popře a já budu vypadat jako hysterická matka nebo lhářka.
Navíc se bojím, že by se mnou přestala úplně komunikovat a odnesl by to i vnuk. Je strašné vědět, že moje jediná dcera žije s člověkem, který ji dokáže udeřit, a zároveň sledovat, jak sama odmítá cokoli změnit.
Anna Z. (60), Teplice
