To, jak se mi moji rodiče montovali do vztahů, se samozřejmě neobešlo bez následků. I když jsem do manželství vstupovala až v pětadvaceti a rozhodně jsem nebyla nějaké naivní děvčátko, nevydrželo nám to. Šli jsme od sebe, když bylo Soně šest let.

Já zůstala sama s holkou, občas jsem měla nějakou tu známost, ale nic vážného. Zato manžel si do roka pořídil novou rodinu. Na Soňu neměl čas. Sice na ni platil, ale vlastně vyrůstala bez táty. Možná proto jí to později s chlapci moc nevycházelo.

„Víš mami,“ říkala mi zasněně, „láska musí být velká, bezpodmínečná a vášnivá. Malé city nemají smysl.

Já chci zažít něco mimořádného.“ Místo toho, abych ji v takových nezdravých představách krotila, nechávala jsem jí volnou ruku, nebo jsem jí dokonce přitakávala. Chtěla jsem, abychom byly kamarádky, nechtěla jsem na ni tlačit, tak jako rodiče tlačili na mě.

Jenže jsem ji pak často musela utěšovat, když jí nevyšla další osudová láska. Byla jsem dokonce tak nezodpovědná, že jsem jí nerozmlouvala ani vztah s ženatým chlapem!

Nepřipadalo mi to sice úplně v pořádku, ale brala jsem to tak, že lásce člověk neporučí. Když se Soňa seznámila s Karlem, vypadalo to, že tentokrát by to mohl být ten pravý. Nebyl to žádný rozervaný umělec, mámin mazánek ani pochybný podvodníček. Byl inženýr, pracoval v počítačové firmě, měl vlastní byt a dost vydělával.

Koření lásky

Její představy ale splňoval proto, že se dokázal chovat romanticky, ale taky v sobě měl vášeň. Pravda, někdy se ta vášeň projevovala na můj vkus dost podivně.

Třeba když udělal v restauraci scénu kvůli číšníkovi, který podle něj se Soňou flirtoval. Ale jinak byl opravdu dokonalý a dcera na něm milovala i ty scény. „Je to koření lásky. Důkaz, že mě skutečně miluje,“ říkala.

Brát se po roční známosti není dnes úplně obvyklé, ale také to není žádný extrém. Svatbu jsem dceři nerozmlouvala, neměla jsem důvod. Byla šťastná a s Karlem vypadali jako ideální pár. Krásní, mladí, úspěšní a zamilovaní.

Těsně před oslavou druhého výročí se jim narodila dcera Katuška, o rok a půl později syn Jiříček. Pořídili si domek, všechno vypadalo dokonale. Až na to, že se Soňa doma nudila. Když byly Jiříčkovi tři, začala uvažovat, že by se vrátila do práce.

Pracovala jako zdravotní sestra a bavilo ji to, rozhodně nechtěla z oboru vypadnout. Nějaký čas mluvila o tom, jak se do práce těší, ale pak přestala. Samozřejmě jsem se jí zeptala proč.

Modřiny na tváři?

„Víš, Karlovi by se to nelíbilo. Myslí si, že bude lepší, když zůstanu doma s dětmi. Ale nabídl mi, že mi bude dávat víc peněz, to je od něj hezké, ne?“ Nebyla jsem si jistá,jak moc hezké to od něj je, jenže dceři jsem se do vztahů nikdy nepletla.

Ale samozřejmě mě napadlo, co bude, až budou děti větší. Když šel Jiříček do první třídy, začaly hádky. Dcera chtěla jít pracovat, alespoň na pár hodin denně. Jenže její muž byl proti.

Teď už nešlo jen o děti, ale i o to, aby mu manželku neobtěžovali nějací dědci v nemocnici. Mě mrzelo, že vnoučata musejí být svědky ošklivých rodičovských hádek. Nakonec si dcera prosadila svou. Po pár měsících jsem si všimla modřiny na její tváři.

Chvíli trvalo, než jsem se odhodlala zeptat se, jak k ní přišla. Tvrdila mi, že ji v práci nešťastnou náhodou udeřil pacient, který měl záchvat křečí. Nevím proč, ale moc jsem tomu nevěřila. Ale mlčela jsem.

Postupem času začalo drobných úrazů, po kterých dceři zůstal tu monokl, tu modřiny na rukou přibývat. Místo, abych rázně zasáhla,nechala jsem se ukolébat jejím lhaním. Jednou odpoledne jsem byla s vnoučaty v parku.

Honili se s ostatními dětmi, když se najednou Jirka dostal do hádky s nějakou holčičkou, stejně starou jako on. Pak jsem uviděla, jak ji z ničeho nic uhodil do tváře. Holčička utekla a já zůstala jako opařená.

Sotva jsem se vzpamatovala, pustila jsem se do vnuka, že něco takového nesmí dělat, že to prostě nepřipadá v úvahu.

Volám záchranku i policii

Chvíli mě poslouchal, a pak mě přerušil: „Ale babi, co to řešíš. Holky se prostě bít musejí, když neposlouchají.“ Udělalo se mi zle. Tohle očividně neměl ze sebe.

Najednou mně bylo jasnější, kde se ty záhadné úrazy mé dcery berou. Ještě ten den jsem ji začala přemlouvat, aby se odstěhovala ke mně. Jenže o tom nechtěla ani slyšet. Nejdřív zapírala, až když jsem pohrozila, že se zeptám dětí, přiznala pravdu.

Ale sama před sebou se vymlouvala, že nějaká ta rána nic neznamená, vždyť je to přece z lásky. Uplynulo asi půl roku, když mi volala večer vnučka, že se mamince něco stalo. Hrklo ve mně jako ve starých hodinách.

Když jsem přijela k dceři domů, myslela jsem, že to snad nepřežiji. Ležela zmlácená na podlaze, napůl v bezvědomí. Děti byly vyděšené, Karel pryč. Zavolala jsem záchranku, pak policii. Z nemocnice šla dcera ke mně. Je dobře, že se ke Karlovi nechce vrátit.

Trochu mě však děsí, že se s ním nechce ani rozvést. Trestní oznámení na něj také odmítá podat. Nechci si ani představit, že by se k němu mohla vrátit. A strašně lituji toho, že jsemjí hned zpočátku neřekla, že by ho raději měla nechat jít. Jarmila Stará (68), Brno