Nejprve manželství a potom láska? Existují i takové případy! O jednom z nich nám napsala čtenářka z Prahy.

Michal byl můj spolužák ze střední školy. Patřil k těm lepším klukům ve třídě, dalo se s ním normálně bavit. Kamarádila jsem s ním, ale nebyl to typ, do jakého bych se zamilovala.

Kdyby mi tehdy ve třídě někdo řekl, že s Michalem prožiji celý život a budu šťastná, asi bych si zaťukala na čelo.

Vypadalo to jako dobrý plán

Naše cesty se po maturitě rozešly, občas jsme se ale náhodně vídali, protože jsme bydleli ve stejné čtvrti. Jednoho dne jsme se dali do řeči víc než obvykle. Michal se mi svěřil s problémem.

Měl by šanci získat podnikový byt, jenže ten se dává pouze manželským párům. On momentálně žádnou známost nemá. Zeptal se mě, jestli nevím náhodou o nějaké dívce, která by si ho kvůli tomu bytu vzala. Do roka se mohou rozvést, aby to nebylo nápadné.

Michalovi zůstane byt a dotyčná dostane nějaké odškodnění. Zaujalo mě to, protože já jsem také pořád ještě bydlela u rodičů, i když jsem chodila do práce. Neměla jsem ale hned odvahu navrhnout Michalovi, že bych takovou roli mohla sehrát já sama.

Slíbila jsem mu, že se poptám mezi kamarádkami. Nějaké morální zábrany jsem neřešila, slyšela jsem už o podobných případech – a moc možností, jak sehnat vlastní bydlení, vlastně tehdy ani nebylo.

Domluvili jsme si pravidla

Měli jsme s Michalem mít sraz za týden v jedné restauraci. Čím víc se blížil termín setkání, tím víc jsem bojovala s pokušením navrhnout do role jeho nevěsty sebe. Z očí do očí jsem ale ztratila odvahu.

Naštěstí taková možnost napadla i Michala a vyslovil ji sám. Možná bylo nápadné, že jsem souhlasila až příliš překotně, ale nakonec jsme se dohodli. Stanovili jsme si jasná pravidla, jak to ten rok bude probíhat. V bytě budeme mít každý svůj pokoj.

Žádné důvěrnosti, jen kamarádské společné bydlení, ale před světem se budeme snažit hrát zamilovanou dvojici. Platí to i pro naše rodiče, jedny i druhé. Nebude to zas až tak nápadné, vždyť se známe dlouho a jsme bývalí spolužáci. O náklady na byt se podělíme.

A za rok se rozvedeme, protože zjistíme, že nám to spolu prostě „neklape“. Vypadalo to jako jednoduchý plán. A kupodivu se ho i jednoduše dařilo naplňovat.

Láska přišla neplánovaně

Doma to byl pro otce i matku celkem šok, ale rychle se s ním vyrovnali. Nejvíc práce mi dalo přesvědčit je, že chceme s Michalem jen malou, komorní svatbu. Tu se nám podařilo dojednat do měsíce a půl. Změnila jsem příjmení v občanském průkazu.

Michal dostal byt. Přestěhovala jsem se, ale jinak se v mém životě zase tolik nezměnilo. Snad jen to, že jsem teď měla více svobody. Michal jednal fér a všechno probíhalo tak, jak jsme si domluvili.

Občas jsme se spolu ukázali na veřejnosti, chodili jsme do kina, do bazénu – a samozřejmě střídavě navštěvovali jedny i druhé rodiče. Na otázky, kdy budeme mít miminko, jsme byli připraveni a jen jsme se usmívali, že se snažíme.

Jednu věc jsme ale naplánovanou neměli: to, že by se někdo z nás doopravdy zamiloval. Překvapila jsem tím sebe samotnou. Dlouho jsem svůj cit k Michalovi tajila. Jednoho večera jsme byli posedět v restauraci a vrátili jsme se trochu víc rozjaření.

Skončili jsme tentokrát v jediném pokoji. A pak jsem zjistila, že jsem těhotná.

Už jsme oslavili stříbrnou svatbu!

U Michala ta zamilovanost přišla později, než z mé strany. Vlastně si to, jak později přiznal, uvědomil, až když jsem mu řekla o tom, že jsem v jiném stavu. Nejvíc mě rozesmálo, když z něho v první reakci vypadlo, že se vezmeme.

Svatbu jsme už měli za sebou a naplánovaný rozvod nakonec nepřišel. Narodil se nám syn, po dvou letech dostal sestřičku a po dalších dvou letech ještě jednu. Brali jsme se jen naoko, kvůli bytu a nakonec jsme před pár lety oslavili stříbrnou svatbu. A věřím, že se dožijeme i té zlaté!

Jarmila M. (51), Praha