Vlezlí příbuzní nás navštěvovali každý týden. Uniknout jsme nemohli a nepomohly ani nejrůznější výmluvy. Zbývalo jediné. Pobyt u nás jim pěkně znepříjemnit.

Manželova rodina vynikala svojí soudržností. Společně strávené narozeniny, svátky a někdy i dovolené nebyly žádnou výjimkou. Nevadilo mi to, ale ani nijak netěšilo. Radši bych dala přednost oslavám jen v kruhu rodiny, při troše zaslouženého klidu.

Když odrostly naše dvě děti, těšila jsem se, že to neustálé navštěvování ustane, ale opak byl pravdou. „Zítra se stavíme na kafíčko!“ oznámil mi vždycky švagr, kterého jsem pravidelně potkávala ráno cestou na nákup.

Začali mě štvát

My starší už toho moc nenaspíme, tak bylo skoro nemožné se mu v tuto hodinu vyhnout. Když se mi to někdy povedlo, natrefila jsem na švagrovou, která mi vždycky nekompromisně oznámila to samé.

Jenže kdyby zůstalo jen u kafíčka! Ale celé odpoledne strávené bezduchým tlacháním mě začalo pomalu, ale jistě dost štvát. „Františku, nemohl bys bratrovi domluvit, aby k nám tak často nechodili?“ prosila jsem manžela, ale on jen zavrtěl hlavou.

Nechtěl je naštvat! Že jsem naštvaná já, mu evidentně nevadilo. Sebrala jsem veškerou odvahu a snažila se s nimi o tom promluvit: „Vás to baví, pořád takhle vysedávat? Nechtěli byste se jít společně projít?“ Oni se ale tvářili hned dotčeně. Prý jestli překáží, už nepřijdou.

Pořád jsem je hostila

Bohužel svůj slib, či spíš výhrůžku, nikdy nedodrželi. Naopak, pravidelnou sobotní návštěvu obohatili o středeční a někdy i páteční. Hrůza! Pořád jsem musela myslet, co mám doma k pohoštění.

Lahvinky vína jsem nakupovala jako na běžícím pásu, stále jsem vymýšlela nové a nové pomazánky na chlebíčky a jednohubky a zadělávala na koláče i buchty. Když už mi došly nápady, pekla jsem kuřata, dělala masové rolády.

No prostě, můj život se točil jen podle návštěv. Nejhorší bylo, že nikdy neřekli přesně, kdy přijdou. Prostě zazvonili a: „Tady nás máte!“ Měla jsem toho dost a rozhodla se jednat. Na další kolo návštěv jsem se náležitě připravila.

Už žádný alkohol, žádné maso. Budu předstírat, že jíme zdravě. Jako pohoštění jsem švagrovi předložila mrkev a švagrové řapíkatý celer. K pití pramenitou vodu. Z kohoutku.

Odradila je až zdravá strava a cvičení

Manžel nechápavě kroutil hlavou, ale protestovat se neodvážil. Stačilo se mu na mě podívat a měl jasno. Oni jen kroutili hlavami a moc se netvářili. Odcházeli hladoví a celkem v nenáladě.

Příští návštěva se měla odehrát v podobném duchu, ale já pro jistotu přitvrdila. „Budeme trochu cvičit, sezení je nezdravé!“ poručila jsem jim, otevřela okno, aby do obýváku proudil ledový vzduch a začala dělat dechová cvičení.

Koukali na mě oba, jako bych se zbláznila. Musela jsem se v duchu smát: „Kdybyste věděli, že tuhle maškařinu podnikám právě proto, abych se nezbláznila z vás!“ Radši se zvedli a odešli. Začali jsme se s manželem smát, když jsem mu všechno vysvětlila.

Na oslavu jsme otevřeli lahvinku a já dala do trouby péct kuře. Od té doby nás příbuzní nenavštívili. Prý jim nevyhovuje náš nový životní styl. Jen se bojím, aby si to nerozmysleli. Nevím, čím bych je musela vystrašit tentokrát!

Pavlína T. (53), Kroměříž